Na tuto operu jsem šel ze zvědavosti. Zajímalo mě jak skladatel Wagner uchopil tento velmi složitý příběh. Ze začátku jsem se toho celkem bál, hlavně kvůli staroněmčině a pětihodinové délce opery. Přesto jsem ale z premiéry 26. března ve Státní opeře odcházel mile překvapen.
Příběh Parsifala jsme podrobně probírali na epoše – vychází ze středověkého rytířského eposu o Svatém grálu. Wagner ale předlohu Wolframa von Eschenbacha hluboce přetvořil: krvácející rána krále Amfortase se stává symbolem lidské touhy, záhadná Kundry zosobňuje tuto touhu a Parsifal – prostý blázen, který jako jediný dokáže svým soucitem ránu vyléčit. Čtená verze je plná detailů a vedlejších postav. Opera z příběhu dělá něco zcela jiného.
Největším překvapením pro mě bylo scénické řešení. Místo hradu Montsalvage nás režisér Andreas Homoki přivádí do obrovského archivu plného knih. Když se otočila točna a ukázala celou zeď knih spolu s monumentálním sborem, byl to opravdu silný moment. Najednou úvahy o Parsifalovi začaly dávat smysl. Rytíři grálu jako strážci poznání a Parsifal jako někdo, kdo do tohoto uzavřeného systému vstoupí zvenčí.
Ester Pavlů jako Kundry byla fyzicky naprosto oddaná roli. Byla bosá, neklidná, přepínající mezi divokostí a svůdností, ale hlavně velmi přesvědčivá. Předvedla velmi dobrý jak herecký tak i operní výkon. Orchestr pod vedením Markuse Poschnera opravdu výborně doprovázel děj opery a zařídil skvělou atmosféru celé opery.
Wagner si vybral za hlavní myšlenku hledání vykoupení a proměny člověka. Tato témata se prolínají celým dějem opery. Díky tomu opera nepůsobila jako dobrodružný příběh, ale spíše jako hlubší drama o vině, soucitu a naději.
Milovník koček.