Manželé Špringrovi společně pracují ve výtvarné dílně Labyrint, kde se věnují především výtvarným, keramickým, ale také vzdělávacím kurzům pro všechny věkové skupiny. Mirka Špringrová má vystudovanou výtvarnou školu a její manžel Miloš pedagogickou školu, hlavně se zaměřením na angličtinu.
Před třemi lety založili na faře v Čelákovicích komunitní centrum pro seniory. Začali jim nabízet kurzy, keramiku, malování, trénování paměti, výuku angličtiny, zdravotní cvičení a další aktivity, které podporují jemnou motoriku, paměť a celkově pomáhají udržovat člověka aktivního.
Jak jste přišli na nápad udělat příměstský tábor pro seniory?
Mirka:
Se seniory pracuji už asi dvacet let. Začínala jsem s nimi keramikou. Když vzniklo komunitní centrum, původně jsme si říkali, že každý z nás povede aktivitu, kterou umí nejlépe. Postupně jsme ale zjistili, že se senioři u nás velmi rádi potkávají. Nešlo jen o jednotlivé kurzy, ale o společné trávení času. Během školního roku chodili pravidelně, jenže o prázdninách program chyběl. Často se ptali, co budou dělat v létě, když kurzy nebudou. A tak nás napadlo připravit příměstský tábor i pro ně. Řekli jsme si, že když podobné letní aktivity děláme pro děti, mohlo by to velmi dobře fungovat i pro seniory.
Jak moc se liší příměstský tábor pro seniory od tábora pro děti?
Miloš:
Rozdílů je několik. Děti musíme hlavně hlídat a vymýšlet jim dostatek aktivit, aby se nenudily. U seniorů naopak musíme program stavět tak, aby ho zvládli. Potřebují víc přestávek a více klidu. Když jsme začínali, trochu jsme je přetížili. Nebyli na takový program připravení a my jsme ještě přesně nevěděli, kolik toho zvládnou. Teď už víme, že například po obědě potřebují hodinu volna, kdy se opravdu nic neděje. U dětí by hodina volna znamenala, že budou běhat všude kolem. U seniorů je to naopak důležitá součást dne. Jinak je ale princip podobný. Tábor má téma, společný rytmus a aktivity, které na sebe navazují.
Mirka:
Výhoda příměstského tábora je v tom, že senioři nemusí nikde přespávat ani nikam daleko jezdit. Ráno přijdou, stráví spolu den plný aktivit a večer se vrátí domů. Mají intenzivnější program než během běžných kurzů, ale zároveň zůstávají ve známém prostředí a ve svém rytmu.
Jak tedy vypadá harmonogram dne? Co si mohou senioři vyzkoušet a zažít?
Mirka:
Každý rok se snažíme najít téma, které celý tábor propojí a díky kterému je program uchopitelný i pro nás. Například loni jsme měli téma cestování. Každý den byl věnovaný jiné zemi, o které jsme předpokládali, že ji někteří účastníci mohli během života navštívit nebo k ní mají vztah. Bylo tam například Slovensko, Řecko, Itálie nebo Japonsko.
Ráno účastníci přijdou, přivítáme se a začneme lehkou aktivitou. Může to být jednoduché cvičení, trénování paměti, krátké povídání nebo malá přednáška. Potom je svačina a po ní následuje hlavní téma dne. Když byl například den věnovaný Řecku, tvořili jsme z keramiky řeckou amforu, odpoledne jsme se učili řecké tance a připravili jsme také jídlo nebo dezert inspirovaný Řeckem. Povídali jsme si o tom, co v Řecku roste, co se tam pěstuje, kdo tam byl a jaké má zážitky. Lidé přinesli fotografie nebo vzpomínky a začalo se přirozeně vyprávět. U Itálie jsme malovali obrazy, u Japonska jsme se učili připravovat sushi. V jiném roce bylo tématem například oblečení a móda z doby, kdy byly účastnice mladé. Přinesly fotografie, šaty nebo zavzpomínaly na dobu, kdy měly malé děti, a díky tomu se rozběhlo krásné vyprávění.
Zjistili jsme, že když je téma dobře zvolené, program přirozeně plyne. Účastnice vzpomínají, navazují jedna na druhou, trénují paměť a sdílejí osobní zkušenosti. Není potřeba je do ničeho tlačit. Stačí vytvořit prostor a ony samy přinášejí obsah.
Jde o tábor pro seniory, ale účastní se ho převážně ženy. Jaké je věkové rozmezí a jak funguje kolektiv?
Miloš:
Máme vlastně dvě skupiny, kterým říkáme dvě vlny. První skupina začala chodit dřív a drží si pořád stejný kolektiv. Tam je věkový průměr přes osmdesát let. Druhá skupina přišla později, je mladší a průměrný věk je kolem sedmdesáti let. Muži se zatím téměř nehlásí. Kdyby se přihlásila skupina třeba pěti mužů, určitě bychom pro ně uměli připravit program. Pokud by ale přišel jen jeden muž, bylo by pro něj pravděpodobně těžké být sám mezi skupinou žen a zároveň bychom kvůli němu museli výrazně přizpůsobovat celý běh.
Mirka:
Aktivity jsou dnes nastavené hlavně podle žen, které k nám chodí. Baví je rukodělné činnosti, tanec, vaření, vzpomínání a sdílení. Většina účastnic jsou vdovy, které už si nechtějí hledat nového partnera, ale potřebují společnost. Chtějí si posedět, popovídat si, sdílet a být součástí skupiny. To je pro ně velmi důležité.
Jak se o vás seniorky dozvěděly? Chodily už předtím do centra?
Mirka:
Základní skupina vznikla z mých keramických kurzů. Některé ženy ke mně chodily na keramiku už před dvaceti lety. Na tuto skupinu se postupně nabalily další. Renata (ředitelka komunitního centra) začala dělat trénování paměti, což je pro seniory obrovský tahák, Miloš přidal angličtinu a díky tomu se komunita rozšiřovala. Hodně fungovalo doporučení mezi lidmi. Řekli jsme účastnicím, ať zkusí přivést jednu nebo dvě další osoby, které by centrum mohlo zajímat. Chodili jsme také na setkání pořádaná městem, kde jsme seniorům vysvětlili, jak komunitní centrum funguje a že mohou přijít. Postupně se tak přidávali další lidé.
Miloš:
Nikdy jsme ale nedělali klasickou reklamu ani velký nábor. Kdybychom ho udělali, přihlásilo by se tolik lidí, že bychom je museli odmítat. Bereme hlavně lidi, kteří už jsou součástí centra, a jejich kamarády. Kapacita je omezená. Máme seznam účastníků, náhradníků a někdy i čekatele na náhradníky. Limit je přibližně osmnáct osob plus dvě místa navíc.
Jakou máte od účastnic odezvu?
Mirka:
Odezva je veliká. Ony by tu nejraději byly pořád. Už v prosinci nebo v lednu se začínají ptát, kdy budou další tábory a kdy se mohou hlásit. Když jsme se ptali, kdo chce pokračovat, přihlásily se téměř všechny. Podle mě je zpětná vazba od seniorů ještě silnější než od dětí. Dětem se tábor líbí, ale za chvíli už běží dál a berou to víc jako samozřejmost. Senioři jsou za takovou péči velmi vděční. Často nám děkují jen za to, že se o ně někdo stará.
Miloš:
Nejvíc oceňují dvě věci. První je, že je o ně postaráno. Sednou si, dostanou jídlo, někdo po nich uklidí talíř a umyje ho. Ty ženy se celý život staraly o druhé a najednou se někdo stará o ně. Druhá věc je, že nejsou samy. Mají tady kamarádky, se kterými si mohou povídat. A když chtějí být chvíli samy, musejí se skoro schovat, protože se pořád najde někdo, kdo si chce popovídat. Je to hezké.
Kolik ročníků už máte za sebou a plánujete pokračovat?
Miloš:
Letos připravujeme čtvrtý ročník. Od druhého ročníku už pořádáme dva běhy. Loni byly oba plné a letos to chvíli vypadalo, že bychom mohli otevřít i třetí. Protože ale zároveň organizujeme také dětské tábory, bylo by to pro nás už moc.
Mirka:
Rozhodně chceme pokračovat, baví nás to a vidíme, že to má smysl.
Jak je tábor financovaný? Pomáhá Vám město, máte dotace nebo sponzory?
Miloš:
Město tábor v podstatě financuje. Rozpočet dvoutýdenního tábora je zhruba přes 200 až 250 tisíc korun. Zatím to fungovalo tak, že část pokrývalo město a část jsme dotovali my – často tím, že jsme si sami nebrali honorář a dělali jsme to téměř zadarmo. Seniorky si také přispívají, ale jejich příspěvek většinou pokryje hlavně stravu. Letos zkoušíme žádat město o plnou podporu a zároveň jsme začali s fundraisingem. Snažíme se získat peníze i od soukromých dárců a firem.
Mirka:
Získávat podporu pro seniorské aktivity je ale pořád poměrně těžké. I když se čím dál víc mluví o stárnutí populace a o tom, že seniorů přibývá, peníze od sponzorů často směřují spíš na děti nebo na jiné skupiny. Senioři jsou podle mě stále trochu opomíjení.
Šlo by takový tábor zorganizovat bez podpory města?
Miloš:
To víme poměrně přesně, protože děláme dětské i seniorské tábory. Senior si dnes přispívá zhruba 2 000 korun. Abychom čistě pokryli náklady bez zisku, vycházela by cena asi na 7 000 korun na osobu.
Mirka:
Těch 2 000 korun od účastníka skutečně pokryje hlavně jídlo. Nejde jen o obědy, ale také o svačiny, pití a suroviny na aktivity, například když společně vaříme nebo pečeme. K tomu se přidávají náklady na materiál, výtvarné techniky a externí lektory. První běh jsme zkusili téměř bez dotací. Hodně jsme si tehdy odpustili honoráře, protože jsme chtěli zjistit, jestli to vůbec půjde. Fungovalo to, ale dlouhodobě to tak dělat nejde. Příprava začíná už několik měsíců dopředu, program je potřeba vymyslet, zajistit materiál, domluvit lektory a pak být dva týdny od rána do večera se seniory. Je to krásná práce, ale člověk ji nemůže dělat úplně bez financí.
Je něco, co byste chtěli na závěr dodat?
Miloš:
Dlouho jsem přemýšlel o významu domovů pro seniory. Mým snem bylo nechat jeden postavit. Měli jsme dokonce vybranou parcelu a oslovovali jsme architekty. Teď si ale říkám, že možná je to krok špatným směrem. Domov pro seniory je instituce, kam se staroušek umístí a kde je o něj postaráno. To je samozřejmě důležité, ale pro širší společnost to často nemá jiný význam než péči o konkrétního člověka. Myslím si, že by se mělo víc podporovat zakládání komunitních center. Komunitní centrum je otevřené celé komunitě. Senioři tam nejsou jen „uklizení“ stranou, ale mohou se aktivně zapojovat, něco dělat a přinášet městu i ostatním lidem hodnotu. U nás vidíme, že to funguje.
Starosta Čelákovic sem chodí každý měsíc na setkání se seniorkami. Dvě hodiny si povídají o tom, co jim ve městě vadí, co by se dalo zlepšit a co se právě řeší. Seniorky si nosí poznámky, říkají, kde je křivý chodník, kde se polámal strom nebo co jim chybí. Starosta si to zapisuje a má tak přímou zpětnou vazbu z města. To je krásná služba komunitě.
Další úkol vidíme v mezigeneračním propojování. V Čelákovicích žije hodně rodin, které se sem přistěhovaly a nemají tu babičku ani dědečka. My máme centrum plné „babiček“. Bylo by krásné najít způsob, jak děti a seniory víc propojovat, aby si předávali zkušenosti a byli si navzájem užiteční.
Podle mě tedy nejde jen o domovy pro seniory. Je potřeba vytvářet komunitní centra, kde budou mít senioři skutečnou roli a kde budou přirozenou součástí společnosti.
Děkuju za inspirativní rozhovor a za to, co děláte.
Miluju západy slunce, vůni země po dešti, chození bosky v trávě, zpěv ptáků a tanec. Věřím, že vše má svůj důvod a že je nad námi něco většího, jen zatím nevím, co přesně to je.