Rozhovor – S a o Karolíně Svobodové a eurytmii. Cesta mezi prací, pohybem, který léčí a duší.
Ahoj Karolíno, začneme otázkou, kdo jsi? Pro mě jsi žena mnoha tváří. Nedokážu tě asi představit celkově. Ale můžu tě přiblížit čtenářům. Jsi žena, která provází školkové děti v eurytmii do pohádky, a naopak i dospělé, kterým zachraňuješ třeba záda nebo oči. Jsi anděl, který rozsvítí místnost. Máš pohled, který dokáže (mě) rozbrečet, někoho možná rozesmát nebo naopak trošku vyděsit. Ale někdy naopak vnímám, že když jsi s lidmi, které neznáš, jsi odměřená, držíš si hodně svůj vnitřní okruh lidí. Máš se velmi ráda a máš jasně vyhraněné a pevné hranice…. A ano, máš tmavé vlasy miluješ kávu a gumové želé prasátka z Marks and Spencer.
Prasátka už jsem dlouho neměla. A jsem žena v nejlepších letech. Žena, které je půlstoletí.
Máš muže, který je vypravěč a dvě děti. Myslím si, že máš ještě spoustu takových dětí, které s tebou vyrůstají a které vedeš životem. Ať jsou to tvoji kmotřenci nebo školkové děti.
To je hezké. No tak… k tvojí otázce kdo jsem? Jsem člověk, který se snaží pořád na sobě pracovat. Pracovat na svojí odbornosti. Pracovat ale i na svojí vnitřní cestě, na svém duchovním rozvoji. Člověk, který se pořád učí mít radost ze života. To je také jeden z důvodů, proč se mi tak hodně líbí ve školce u dětí. Jejich radost je obrovská a dávají ji hned najevo. Zrcadlo, které nastavují člověku, je hodně ostré, a to se mi vlastně líbí. Protože skrz něj se člověk dozví spoustu věcí o sobě a já vidím, jak a s jakou náladou přijdu do hodiny já, takovou náladu mi děti zrcadlí zpátky. Takže když přijdu s radostí, s vědomím, že dělám něco vzácného, jako když člověk dělá modlitbu, tak k tomu tak přistupují i děti.
Jsi věřící? Věříš ve štěstí?
Já jsem křesťanka, věřím v Boha. A jestli věřím ve štěstí? Nevím, jestli by štěstí mohlo být bez toho, aniž by bylo neštěstí, protože by ho člověk podle mě nepoznal. Takže věřím, že duchovní bytosti, které nás vedou, to s námi myslí dobře. Nebo jak říká můj muž: „Každý příběh skončí dobře a když to neskončilo dobře, tak ještě není konec příběhu. “ Když se podívám na některé události, ve kterých mi tenkrát bylo opravdu špatně, a bylo to opravdu hodně těžké, vidím, že měly obrovský přínos pro můj vývoj.
Když mluvíš o svých milnících nebo etapách ve svém životě, mohli bychom trošku projít tvůj život, udělat si takovou časovou osu. Narodila ses na Vinohradech.
Ano, narodila jsem se na Vinohradech, a pak jsem se přestěhovala na Jižní město.
Vystudovala jsi střední uměleckoprůmyslovou školu. Jaký obor a proč?
Obor nábytkářství. A proč? No, to je jednoduché. Když jsem se musela rozhodovat, kam půjdu dál, bylo mi 13 let. V tomhle věku jsem opravdu nevěděla, kam chci. A to nejdůležitější pro mě bylo, že nepůjdu sama, ale půjdu s kamarádkou. Takže jsem si řekla, půjdu touhle kamarádkou na nějakou školu. A byla to zrovna střední uměleckoprůmyslová škola.
A dostáváme se pomalu k tvé cestě k eurytmii.
Pomalu ano… Ještě předtím, než jsem odmaturovala, jsem se musela rozhodovat, co budu dělat dál, protože přihlášky na vysokou školu se podávaly někdy na jaře. A já jsem chtěla jít studovat psychologii, ale protože na střední uměleckoprůmyslové škole jsme neměli žádnou biologii, a to byl jeden z těch přijímacích předmětů, z kterých jsi dělala zkoušky, věděla jsem, že se na psychologii nedostanu, že to neumím. A tak jsem si řekla, že na rok půjdu na nějakou vyšší odbornou školu, které se v tu dobu rozvíjely. Byla jsem v prvním ročníku na střední škole, když byla sametová revoluce. Takže to byla doba plná změn a já jsem díky tomu osudově přišla na cestu, po které jdu pořád dál. Celý život mě vždycky vedl osud. Vždycky přišla ta správná výhybka a já jsem tam stála.
Jaké bylo tvoje první setkání s eurytmií? Kdy jsi poprvé o eurytmii slyšela?
Když jsem se rozhodovala, na kterou vyšší odbornou školu půjdu. Vzala jsem si brožuru s vyššími odbornými školami a jela jsem prstem po stránce. Tenkrát nebylo nic na internetu. To jsme museli mít papírovou brožuru. A četla jsem si a říkala si, a co třeba tohle, tady je napsaná arteterapie, tak nebudu úplně daleko z toho uměleckého směru a bude mě to i třeba bavit. Když jsem tam přišla, ve třídě nás bylo asi 57 studentů, to byla jedna třída všech, které přijali. A vepředu stála žena, charismatická vyučující a říkala, jestli tady náhodou někdo není špatně a ten, kdo tady nemá být, ať odejde. Zůstala jsem. Jeden z předmětů na vyšší odborné škole byla eurytmie. A my jsme ji měli vždycky v pátek odpoledne. Když je ti 18 a máš pátek odpoledne mít úplně poslední předmět eurytmii a vůbec nevíš, co to eurytmie je, moc tam nechodíš. Mockrát jsem tam nebyla. Vždycky jsem šla jednou za měsíc, aby se neřeklo, jinak jsem chodila do kaváren. Jednou se mi stalo, že jsem si řekla, už jsem tam dlouho nebyla, půjdu. A přišla jsem a byli jsme tam jenom tři studenti a ta učitelka eurytmie, což byla Jiřina Lexová. Já jsem si vlastně do té doby o eurytmii nic moc nemyslela. Dřív jsem dělala výrazový tanec a ta eurytmie mi proti tomu přišla, jakože co to má být, ani pořádný provaz tady neuděláš a mácháš tady rukama. A najednou, vlastně už skoro na konci školního roku, ke mně eurytmie promluvila. Já jsem zažila něco, co jsem vlastně do té doby nikdy v tanci nezažila. Něco se mě dotklo. Postupně se zažehla láska, kterou jsem k eurytmii měla. Ale ze začátku jsem ji opravdu nedělala ráda.
O mnoho let později jsem si uvědomila, co mi vadilo na začátku na eurytmii. Přechod z výrazového tance, který jsem dělala tak dlouho, kdy prožíváš emoce v pohybu, v těle, dáváš vlastně ten prožitek do těla. To v eurytmii bezprostředně tak není. Vztahuješ se najednou k něčemu, co je ještě výš než jenom tvoje emocionální prožívání, až tě osloví nějaký vyšší princip, vyšší pravda, která je v každém z nás. Já to ráda nazývám, takovou boží jiskrou, kterou v sobě člověk má.
Jak dlouho trvá základní studium eurytmie? A jaké to bylo?
Základní studium umělecké a pedagogické eurytmie trvá čtyři roky. Obor, který jsem na VOŠ studovala, se jmenoval sociální terapie a léčebná pedagogika. A nezůstala jsem tam rok, jak jsem si původně myslela, protože mě to strašně bavilo a utvořilo se tam úžasné společenství spolužáků a spolužaček. Zůstala jsem tři roky. Čtvrtý rok byla praxe, kterou jsem dělala v Camphillu, v zařízení pro handicapované, ve Švýcarsku. Než jsem odjížděla na praxi, byla jsem ještě na nějakém muzikoterapeutickém kurzu. A tam jsem se setkala znovu s Jiřinou Lexovou, mojí první učitelkou eurytmie. Byla jedna z prvních, co vůbec vystudovali eurytmii po revoluci. Těsně před mým odjezdem mě oslovila: „Já tady budu otvírat eurytmické vzdělávání. Nechceš se k nám přidat?“ A já jsem říkala: „No chci, ale já jedu teď na rok na praxi do Švýcarska“. A ona mi řekla: „To nevadí, ty jsi šikovná, já tě vezmu do druháku“. A já jsem si říkala, super, do druháku rovnou, tak jo! Když jsem se vrátila z Camphillu, nastoupila jsem do druháku na eurytmické vzdělání. Bylo to pro mě hrozně krušné, protože když někdo rok denně studuje eurytmii a ty tam potom přijdeš, tak i když jsi šikovný, pořád jsi úplně mimo. Probírali jsme právě intervaly. Bylo to pro mě velice těžké, protože jsem neuměla hudební teorii. Takže jsem si po půl roce myslela, že už nebudu moci dál pokračovat. Právě Jiřina Lexová mě hodně tehdy držela, pořád mi dodávala odvahy a opravdu se to na konci druhého ročníku srovnalo. A všechny jsem doběhla.
A předběhla. Tam jsi byla jak dlouho?
No celkově je studium 4 roky, já jsem ho dělala 3 roky. A mezitím jsem potkala pár lidí, kteří k nám jezdili učit. Mezi nimi byla úplně neuvěřitelná dáma, která za pár dnů oslaví svoje 100. narozeniny. Je jenom o pár let mladší než eurytmie sama. Byla to Annemarie Ehrlich, která k nám jezdila dělat kurzy, a bylo jí sedmdesát let. Byla tak neuvěřitelně mladá duchem, pohyblivá, nejenom fyzicky, ale i myšlením, byla neuvěřitelně moderní. Vždy nám kladla úžasné otázky: „Proč tohle děláš zrovna takhle?“ A probouzela nás. Jednou z věcí, kterou říkala, že dar, který s sebou eurytmie nese, je frontálnost. Člověk stojí čelem k lidem, za sebou má pomyslnou minulost, to, co bylo, stojí v přítomnosti a je obrácený čelem do budoucna. Tak jsem si i já spoustu věcí záhy uvědomila. Je opravdu neuvěřitelná dáma, která stále, i když je jí 100 let, skoro nemůže chodit, ale cvičí eurytmii. Teď dělala celou evoluční řadu, což je řada hlásek v eurytmii, jenom prsty u nohou a chodidly. Popisovala to v článku, který teď napsala. Úžasná žena.
No, tak dál. Ještě během studia jsem začala učit na Základní škole waldorfské v Jinonicích a v Příbrami. Když jsme zakončily školu diplomem, Jiřina Lexová, která tehdy učila v Jinonicích, odjela do Švýcarska, kde je dodnes, a my, její studentky, jsme po ní převzaly třídy. To byla hodně velká škola života. Jako pětadvacetiletá jsem přišla před děti, kterým bylo 15 let a bylo to docela drsný. Měla jsem tu úplně první devátou třídu, která vůbec byla na škole a tzv. z nouze ctnost jsem založila tradici. Což jsem tenkrát nevěděla, že to bude pěkná tradice, že jo! A tou tradicí je, že každý student 9. třídy má svoje eurytmické sólo. Nevěděla jsem, jak to udělat, abych studenty ještě něco naučila, motivovala je.
V Jinonicích zůstáváš jak dlouho?
Byla jsem tam asi deset let, než jsem šla na mateřskou, mezitím jsem vystudovala terapeutickou, léčebnou eurytmii a byla jsem ještě jeden trimestr ve švýcarském Dornachu. Dostudovala jsem a praxi jsem měla v nemocnici v Hamburgu jako terapeutická eurytmistka.
Po mateřské dovolené přicházíš do školky?
Rok po narození našeho syna se mě zeptali ve Včeličce, což je malinká školka u Obce křesťanů, jestli bych tam nechtěla jít jednou týdně děti učit eurytmii. Nikdy předtím jsem školkové děti neučila, vždycky jsem učila dospělé nebo dospívající studenty, postupně jsem procházela z vyšších stupňů dolů do první třídy ve škole a tohle byla moje první zkušenost se školkou. Jak říkám, ve Včeličce jsem začala svoji školkovou kariéru. Ohromně mě to bavilo, zjistila jsem, že napojení se školkovými dětmi je úžasné. Někteří jsou teď tvými spolužáky na Lyceu. Když pak naše děti začaly chodit do školky na Petřinách, dostala jsem nabídku učit tam. Když mi skončila mateřská, rozhodla jsem se, že zůstanu ve školce a jsem tam dosud. Ale v současnosti jsou mojí hlavní pracovní náplní terapie.
Dostáváme se k tomu, co je tedy terapeutická eurytmie (léčebná) a naopak, co je umělecká eurytmie.
To jsou samozřejmě úplně oddělené světy. A taky by měly být. Protože terapeutická eurytmie, nejde tolik do prostoru, jako jde umělecká eurytmie, když ji člověk dělá. Ale zůstává daleko blíž spojená s organismem člověka. Všechny pohyby jsou více vztažené k fyzicko-éterickému organismu, přes který působí dál ozdravně do organismu.
Jaký je umělecký svět eurytmie pro tebe?
Dělat uměleckou eurytmii je pro mě určitý hygienický krok k terapeutické eurytmii. Je to pro mě doplněk, kde se může duševní prožívání hodně uvolnit. Kdežto u terapie já, jako terapeutka někoho doprovázím na jeho cestě. Musím být bdělá k tomu, co člověk potřebuje. A jsou přede mnou klienti od miminek až po lidí, kteří jsou na prahu života a smrti. Některé jsem měla možnost k tomu prahu doprovázet a tam jsou zcela jiná hlediska, na která člověk kouká.
To mi asi stačí. Nechala bych to jen zaznít.
V eurytmii musím přísně oddělovat, kdy dělám uměleckou eurytmii, nebo pedagogickou a kdy dělám terapie. Když jsem terapeut, můj vnitřní postoj je úplně jiný a daleko vědomější vůči hranicím člověka, který stojí, leží nebo sedí naproti mně.
Ano, ale stejně mám pocit, že si většina lidí nedokáže terapeutickou eurytmii představit.
Já si myslím, že spousta lidí si neumí představit, jak obrovský rozdíl je v těchto velkých světech. Spousta lidí, co zná uměleckou eurytmii a přijde na terapii, si myslí, že bude dělat to samé. V terapeutické eurytmii jsou pohyby jiné, člověk musí sám denně pracovat, cvičit. Musí chtít. To ty víš.
Vidím to i na sobě, že to nedokážu ve své hlavě oddělit. I na lyceu vidím, že jsem stále u Karolíny v pokojíčku ve školce, jenže už tam být nemám. Protože v pozadí se ozve Beethovenova appassionata. Stále jsem v narůžovělém pokojíčku s nebesy.
Stejné elementy se používají v eurytmii umělecké i v terapeutické. Ale to, jak je člověk dělá, jak je vztahuje sám k sobě a k prostoru, je rozdíl. Třeba když s někým na terapii dělám intervaly, tak to je hodně o tom, co se děje v člověku, zaměřit se třeba na to, jaký proces je mezi primou a sekundou. Jaké je tam napětí, jak vzniká v mé duši a ve fyzickém organismu, kdy přijde uvolnění. V umělecké eurytmii potřebuješ svoji duši “roztáhnout”. Znamená to, že není jen “já jsem”, ale i ta skupina jsem já. Když dělám uměleckou eurytmii s kolegyněmi, moje duše se musí rozšířit. Až za pomyslnou bublinu, se kterou zejména pracuje terapeutická eurytmie. To znamená, že tvoje duše je široká a souzní s těmi ostatními dušemi. V tom je síla umělecké skupinové eurytmie. I když každý je jiný, přidává do té trošky, jako když tvoříš obraz z různých barev.
Vždy je to těžší proces. I když jsme vystudované eurytmistky a stojíme vedle sebe a máme jednu formu, která je daná, každá to cítíme jinak. I v hudbě někdo slyší více spodní tóny, napětí mezi nimi, někdo to, co je tam po stránce dynamiky. Musí se to sladit ve skupině. Je to o neuvěřitelné sociální práci. Dar eurytmie je, že v ní člověk neumí lhát. Tak funguje celá terapeutická eurytmie. Když se koukám na člověka, který stojí proti mně a dělá eurytmii, dokážu z toho mnohé poznat. Z toho, jak člověk stojí, jestli má takhle postavu, tady pevné, tady měkké svaly, tady moc zaťaté, jak vnímá zadní prostor, jestli je obrácený dopředu, nebo jestli stojí odvráceně. Tahle řeč řekne hrozně moc a i v tom je dar eurytmie, že lidi v ní stojí autenticky, tak jak jsou. A není ani cílem ve skupinové eurytmii, aby všichni byli stejní. Když uděláš kompozici z různých vůní, teprve když je hotová, je to niche parfém – celek, který je nějakým způsobem zázrak a bude vonět pouze určitému publiku.
A taky určitou dobu.
Taky jenom určitou dobu, samozřejmě.
To je přesně možná i dar eurytmie. Můžeme vidět a poznat někoho, koho ani trošku neznáme. Nebo poznat druhé jinak. Vidět je jinak. Vidět nevýrazné osobnosti výraznými. Vidět jen a jen je.
Protože promlouvá duševnost člověka, která je v období dospívání (adolescence) často nejistá nebo se schovává. Protože člověk se hledá, jak říkáš. Hledání je vždycky trošku nejisté. Mám být radši taková nebo taková? A najednou pochopíš, že opravdu nic jiného člověku nezbývá než být pravdivý. Stát tam v té ryzosti, takový, jaký člověk je. A na každém člověku se dá najít aspoň jedna krásná věc. Na každém.
Přemýšlím nad tím, jak to celé ukončit. Vzpomněla jsem si na jeden rozhovor, který jsem slyšela. A na jeho konci padla otázka: „Je ještě něco, co bys chtěla sdílet?“. Možná něco, co bys chtěla zmínit nebo snad jen dodat.
Co mě teď napadá? Léta ubíhají, ale sakury stále kvetou. Haiku, které jsem kdysi napsala své kamarádce a ta mi jej nedávno připomněla. Svět se stále mění, ale sakury pořád kvetou. Nový, mladý život, který nesete teď zrovna vy. A je to vlastně krásné si uvědomit, že my, střední věk, vám připravujeme cestu. Tak pro vás bude možné kvést. Kolikrát si říkám, když ve školce s dětmi děláme takové krásné věci v eurytmii, modelují z vosku nebo třeba pečou chlebíček, jak mají obrovské štěstí, že je osud zavedl právě tam. Takže léta ubíhají, ale sakury stále kvetou.
Jak řekl Robert Fulghum: „Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce“.
Karolína Svobodová- eurytmie © Karolína Svobodová (Osobní archiv Karolíny Svobodové)
Ezo citlivka s batůžkem aevor.