Naše kočka je útočník. Útočí na všechno: stěny, lidi, jiná zvířata, ozdobné figurky… Je kočičí variantou vzteklého válečníka – takového, který nejdřív útočí a až potom se ptá.
Její první obětí byly slepice našeho souseda na chatě. Už když byla kotě, největší zábavou pro ni bylo vplížit se do kurníku a tam děsit a terorizovat slepice. Stalo se pro nás tehdy zvykem ve chvíli, kdy jsme slyšeli od souseda vyděšené kvokání zvednout se, dojít do kurníku a odnést kočku zpátky domů.
Jejím dalším cílem se staly naše figurky v betlému. V té době jsme naštěstí neměli plastové figurky, ale papírové na špejlích, které se staly kolem Vánoc oblíbenou hračkou naší miciny. V tomto konkrétním případě byla její útočná taktika zalehnutí. Často jsme ji našli pokojně spící uprostřed rozházených a pomačkaných figurek.
Velký problém měla z nějakého důvodu také s naší želvou. Problém to byl ale jednostranný – želva s kočkou žádný problém neměla. V tomto případě byla zvolena taktika intenzivního pozorování, následována útokem. V tom jsme ovšem měli výhodu my, ochránci. Bylo totiž poměrně jednoduché všimnout si kočky, sedící a upřeně zírající na želvu. Situace si byla vědoma i želva, která se začala v takových chvílích uchylovat pod topení, kde měl táta činky a kam se tedy kočka nevešla.
Největším nepřítelem byly však z neznámého důvodu nohy. Konkrétně lidské nohy, nejlépe ty sestupující dolů ze žebříku. Byl to problém, který se týkal primárně mojí sestry a otce. Sestra, která spala na horní posteli palandy, trpěla natolik, že se jednu dobu bála a nutila nás kočku zkontrolovat a případně odnést, než byla ochotna sestoupit dolů na zem. Táta to bral spíše s humorem.
Postupem času jsme si na to zvykli a naučili jsme se s tím počítat. Sbírat ozdobné figurky, dávat pozor na zvířata a kontrolovat, kde se kočka zrovna nachází. Z nějakého důvodu se ale její nenávist a útočnost nikdy nevztahovala na myši. Těch se smrtelně bála.
Skautka, historička, milovnice zvířat, prokrastinátor