Ráchel Skleničková je výraznou osobností české hudební scény. Nevidomá klavíristka, zpěvačka, skladatelka a hudební pedagožka je známá svou energií, talentem a úžasnou schopností bourat bariéry mezi světem vidících a nevidomých.
Děkuji, že jsi přijala moje pozvání k rozhovoru. Nejdříve bych se Tě ráda zeptala. Jak ses vůbec k hudbě dostala?
Hudbě se věnuji od čtyř let pod odborným vedením. Ale protože jsem od malička sluchové dítě, byla jsem u ní ještě dřív. Zajímalo mě cokoliv zvukového. Jakákoliv hračka, která byla sluchová, mě zajímala víc než ty hmatové. Hudba mě samozřejmě zajímala také, protože dědeček z tátovy strany (Karel Sklenička 17.2. 1933 – 26.3. 2001) byl hudební skladatel. Složil hudbu k docela slavným filmům. „Sňatky z rozumu“ a druhému dílu „Zlá krev“, nebo k Ferdovi Mravencovi Vysílání pro mateřské školy a podobně. Ale pak mu komunisti omezili činnost, protože skládal křesťanskou hudbu, a to se jim nelíbilo. Takže byl takový odstrčenější. Od hudby mě nemohli vystrnadit, protože jsem zdědila geny po něm. Už ve čtyřech letech, když nás uložili do postele a pak se za chvilku přišli podívat, jestli spím, hrála jsem si potají na pianko.
Je někdo, kdo Tě inspiroval, nebo motivoval v těžších chvílích?
Já se přiznám, že jsem málokdy měla vyloženě propad, že už nikdy nechci a kdesi cosi. Vždycky to bylo tak, že když mi dali skladbu, která mi nešla a neměla jsem dostatečné vedení, či motivaci, přestala jsem ji cvičit. Ale nestalo se, že bych přestala chtít dělat hudbu navždy. Inspirovala mě moje první paní učitelka Jana Bláhová, která mě učila moc hezky. Ukazovala mi jak pokládat ruku do kláves a vůbec ty první základy ve čtyřech letech. Můj další učitel v mých deseti letech, Zbyšek Janusz, se mnou dětsky blbnul. Já jsem dělala blbosti a on na ně navázal, dělal je taky, a z těch blbostí mě dokázal vrátit zpátky do toho, co mi vysvětloval. Spolupráce s ním byla úplně super. Dával mi bonbony na klaviaturu a já jsem musela říct, co je to za tón, než jsem je snědla a podobně.
V té době byla pro mě největší otázka, jestli pokračovat, protože mi moc nešel notopis. Najisto jsem se rozhodla, že budu kariérně postupovat opravdu nahoru, a že fakt dělat hudbu chci, během studia na osmiletém hudebním gymnáziu Jana Nerudy. A proto jsem se rozhodla v těch čtrnácti přestoupit na konzervatoř Jana Deyla a dobře jsem udělala, protože se mě tam ujala paní docentka Kellerová, další velká inspirace, a ta mi položila základy už takové úplně profesionální hry na klavír. Díky ní jsem vystoupila na Pražském jaru, chodila na soutěže, které mě posunuly dopředu a na HAMU jsem se dostala k panu profesorovi Klánskému. Hodně mě inspiroval Tomáš Klus. Když jsem vyslovila přání s ním zpívat, Světluška mi to zařídila. A to je pecka. Další, kdo mě moc inspiruje je americký klavírista Garrick Ohlsson, nebo Fin Olli Mustonen. Ten byl fakt úžasný. Dokonce jsem s ním mohla mít masterclass.
Kdy ses začala věnovat hudební pedagogice?
K samotnému učení jsem se dostala asi ve čtrnácti letech. Občas mě totiž prosili příbuzní, jestli bych tohle nebo tamto malý děťátko nenaučila něco na klavír. Za učení mojí šestileté sestřenice Barunky mě teta odměňovala čabajkou, nakládanou řepou, marmeládami a jinými naturáliemi. To byly moje první kontakty s hudební pedagogikou. O rok později moje teta založila pěvecký sbor Gabriel, kde jsem si mohla vyzkoušet dirigování. Až jsem ty lidi najednou i učila – například zpívat. Až v mých osmnácti se mě jeden spoluzpěvák, který viděl, jak mi učení kamarádů a rodinných příslušníků jde, zeptal, jestli bych nechtěla jít na praxi do Říčan vyučovat do DDM, což je Domov dětí a mládeže. Tam ty děti byly fakt střelený čísla a mně to fakt nešlo. Byla jsem ráda, že jsem tou praxí prošla, protože jsem si důkladně vyzkoušela, jak se rozhodně nemá učit. Třeba vysvětlovat šestiletému dítěti dvojkřížky a dvojbéčka na první hodině, takhle teda fakt ne. Ale pokus stál za to. Například je z toho legendární hláška. Já osmnáctiletá říkám osmiletému Ondrovi: „Tohle je křížek. Ten zvyšuje notu o půl tónu.“ „Paní učitelko, myslíte ten hashtag?“ Nicméně jsem si kolem sebe začala shromažďovat soukromé klienty. Na těch mi to šlo vůbec nejlíp. A především jsem započala studium pedagogiky na HAMU. Chodila jsem na masterclassy a náslechy do různých hodin a na nesouvisející akce, který HAMU pořádala. A tohle všechno mi dalo hodně moc. Až v roce 2021 jsem na konzervatoři Jana Deyla začala dokonce vyučovat. Takže nyní učím tam a jednou týdně mám třeba dalších osm žáků. Většinou jsou to spíš známí. Tolik v kostce moje historie coby pedagoga.
Je rozdíl mezi učením vidomých a nevidomých žáků? Popřípadě jaký?
Určitě. Mám zásadní problém, když mi žák, ať už je vidomý nebo nevidomý, řekne, že mu nesmím osahávat ruce od loktu dolů. To ho nemůžu kvalitně učit. U těch pokročilejších třeba jako jsi ty, je to už něco jiného. Tam věřím tomu, že slyším sluchem, když používáš špatný prstoklad a podobně. Ale u začátečníků je to pro mě velmi důležité. Tím se v přístupu k žákům liším od vidomých pedagogů. Když učím nevidomého je to mnohem těsnější, protože vím, co nevidomý potřebuje. Takže hodně popisujeme, cvičíme, učíme se cvičit, čteme braillský notopis a předáváme si brailla z ruky do ruky. Od doby, co jsou braillské řádky, tohle dělat nemusíme. Každý máme svojí kopii not před sebou, ale dřív to bylo „hop, chytej“. Ta bichle se vždycky sunula z jednoho klavíru na druhý, ale muselo se patrně, aby vazba vydržela. Anebo jsme si sedli těsně vedle sebe a hmatali jsme si navzájem po řádcích. To je u nevidomých žáků unikátní. Jinak je docela dost věcí kupodivu stejných. Já jsem třeba ráda, že u vidomých vím, že můžu gestikulovat nebo názorně ukazovat. Ty nevidomí mě musí osahávat, kdežto vidomí to vidí. To cítím jako rozdíl výuky. Vidomí se učí snáz a rychleji. Nicméně u nevidomých si užívám, že můžu pololežet v křesle, nebo se opřít zády o topení a vyhřívat se, když je mi zima, houpat se na židli, nebo se dloubat v nose a ten nevidomý to nepozná. Ale to jenom pro zasmání. Pamatuji si, že pan profesor Klánský hrál na to, že jsem nevidomá a na hodině občas usnul. Takže on usnul. Já jsem přehrála celou skladbu a pak se neozývalo nic. Nevěděla jsem, co mám dělat až jednou mě něco napadlo. Zahrála jsem pár akordů fortissimo a on se probudil.
Jak vlastně funguje braillský notopis? Používají se písmena jako normálně?
Význam písmena převzaly zástupné znaky. Notopis vymyslel Louis Braille, stejně jako písmo. Ten byl ale Francouz. Takže vymyslel, že nota C je písmenko D, protože Francouzi vycházejí ze solmizace, do re mi fa so la si do. A pak jel po abecedě. Tím pádem D je C, E je D, F je G, H je I a J je D. Na druhou stranu zase nemáme basový a houslový klíč, takže nemusíme odpočítávat pomocné linky. Máme jenom oktávové klíče, takže velké C vypadá stejně jako C2, C3 a podobně. V tom máme zase výhodu. Další nevýhoda je ale v tom, že hlasy v českém notopisu nejsou pod sebou. Třeba dlouhý takt v nějaké fuze, má na jednom řádku tři čtvrtě prvního hlasu v pravé ruce, na druhém řádku je zbytek, tady je svora, tady začne druhý hlas a ten má tady někde konec. Pak je zase svora. Na prostředku třetího řádku začne první hlas levé ruky. A ještě na úplném konečku třetího řádku začne čtvrtý hlas levé ruky a čtvrtý řádek. Tak a teď se nevidomý čiň a sám si to spoj. Jsem moc ráda za americký systém, který k nám teď putuje do Čech, protože ten má noty aspoň pod sebou. Takže orientace je sice pomalejší, ale zase názornější. Horizontálně vidíš jeden hlas a svisle vidíš akord normálně, prostě jako když jste vidomí. To tu dřív nebylo. V tomhle máte nezměrnou výhodu oproti nám. Jirka Jelínek udělal úžasnou 3D kresbu, kde místo černotiskových not použil braillské noty, a tak nám ukázal názorně, jak vypadá váš notopis. Nepotřebujete znaky navíc například pro pomlčky. Vy to máte graficky. Tady není nic, tak tam nehraju nic, a tak dále. My, když chceme studovat, musíme být programově nadaní málem jako roboti. Ale naučit se to dá. Já a spousta dalších, Radim Vojtek, Radek Žalud, Marek Trunečka, Mihails Olehovs, Evička Blažková atd. jsme důkazem toho, že to jde. Ale stojí to podle mě o celkem slušnou porci úsilí víc než vás, i když ne ve všem, protože my si trénujeme paměť od mimina a zvlášť ti, co jsou narození nevidomí. Pořád si do ní něco musíme rvát, protože se nemůžeme podívat znova. Nebo můžeme, ale stojí to víc času a úsilí, takže jakmile se něco naučím, zejména hudebního, tak už to z hlavy nedostanu. V prostorové orientaci nebo manuálních činnostech jako zašroubovat šroubek nebo zacházet s nějakým kuchyňským náčiním, to snadno zapomenu, když si to neopakuji. A já jsem za tu paměť ráda. Až na hnusný písničky. To si pak říkám „Ježiš Maria, já jsem ji nechtěla znát a teď ji neumím zapomenout. Ach jo.“ Ale musím potvrdit, že po třicítce je to úleva, protože se mi snadněji zapomíná. Ale není to drastický.
Ty jsi mimo jiné studovala v rámci Erasmu ve Finsku. Znala jsi finštinu už předtím nebo Tě zaujala až tam?
Já jsem v patnácti četla Mika Waltariho Egypťana Sinuheta. Bylo pro mě překvapením, že autor pocházel z Finska. První finštinu jsem si našla na YouTube, a to byla láska na první poslech. Je to jak jazyk elfů z Pána prstenů od Tolkiena, prostě úplně neskutečný. Prosila jsem: „Mami, mami, naskenuj mi tady tu knížku, to je finština pro samouky.“ Tak mi to máma po večerech skenovala písmenko po písmenku, protože se na skenery tehdy vůbec nedalo spolehnout. Takže jsem se učila jako samouk, až mi jednou pan profesor Klánský na HAMU říkal: „Ráchel, co kdyby sis vyjela na rok na Erasmus? Taková Varšava, rozumíš Chopin. Nebo Vídeň, rozumíš Beethoven, Mozart.“ A já říkám: „Stop, pane profesore, já mám jednu zemi, kam bych strašně ráda jela.“ A už to bylo.
Často vystupuješ pro nadační fond Světlušku, nebo organizaci Okamžik. Spolupracuješ s různými orchestry, hraješ v několika kapelách a skládáš vlastní hudbu. Tak jsem se chtěla zeptat, jaké akce plánuješ v blízké době? Kde budeš vystupovat?
Jsem dítě nárazových projektů a někdy si za to nadávám, protože pak mám najednou náhlé stresíky, které však vždycky pominou. No, takže v kostce. Například 26.5. budu hrát od 19:00 v Atriu Žižkov. Budeme tam společně s mým kamarádem a teď už kolegou, předtím bývalým studentem Mihailsem Olehovsem slavit dvě stě let existence akordeonu a budeme hrát dokonce ve světové premiéře skladbu Čtyři živly od Tomáše Illeho, kterou nám složil na objednávku. Orchestrální verzi concerto grosso pro akordeon, zpěv, klarinet a klavír jsme už hráli v prosinci minulého roku ve Španělském sále a teď ji budeme hrát v komorní verzi. Pak 13.6. v 15:00 bude v Atriu Žižkov koncert, kde doufám, že budeš také vystupovat. Já bych za to byla moc ráda. A tam budeme opět hrát Čtyři živly. A 30.5. budeme společně opět s Bohdankou od 19:00 v Divadle Počernice účinkovat v kapele pro divadlo Sem, kde teenageři a mladí dospělí budou po celoroční pilné práci předvádět nacvičený muzikál, který se jmenuje To se mi snad jen zdá. Tam budeme hrát asi devět písniček, takže to bude také zajímavé. Poté 28.6. pomáhám v Kosmonosích dopoledne otevírat desku za zemřelou Aničku Maruščákovou, kterou příkladně zastřelili fašisti, než začali vypalovat Lidice. Jako památku na to, co se nemá dělat. Tam bude na programu gregoriánský chorál a nějaké písně. Ještě budu vystupovat s kapelou Doggybag, ale to jsem trošku zapomněla data. Ale všechno je na mém webu, takže další akce určitě ještě jsou. Neřekla jsem všechny, ale koho by zajímalo víc, může se podívat na webové stránky www.rachelsklenickova.cz.
Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů do dalších projektů.
Také děkuji.
Foto: © Bohdana Andršová
Miluju kočky a hru na klavír. Žiju hudbou, mám ráda veškeré umění a přírodu. Baví mě učení se nových věcí :)