Můžeme vyoperovat depresi?

Co když existuje způsob, jak se kompletně zbavit duševních onemocnění? A to nejde o pilulky, které si člověk dá jednou denně. Ty problém pouze utlumí a většinou nevyřeší. Ne, jde o zákrok, který se používal na léčbu bipolární poruchy klinických depresí a dokonce i schizofrenie. 

Přesně touhle otázkou se zabýval dr. António Egas Moniz. Více se zaměřil na historii zákroků na lidském mozku a vymyslel moderní léčbu psychických onemocnění. Tu dnes známe pod jménem lobotomie, za kterou Moniz vyhrál Nobelovu cenu v roce 1949. Poté, co provedl pár pokusů na zvířatech se poprvé pouští do zákroku na člověku. Roku 1935 byl tento novodobý léčebný postup poprvé vyzkoušen. Pacientkou byla žena, která trpěla depresemi a paranoidními stavy. Byla uspána a následně jí byly do lebky vyvrtány dvě malinké dírky. Poté doktoři do mozku vpustili injekční stříkačkou alkohol, který měl přerušit nervová spojení. Stav pacientky se zlepšil, a případ byl považován za úspěšný. Tím pádem mohl António Egas Moniz pokračovat a zkoušet operace dál. Po více úspěšných zákrocích se zprávy začaly šířit i do Ameriky, kde velmi zaujaly dva chirurgy Waltera Freemana a Jamese Wattse. Ti se o provedení pokusili roku 1936 na pacientce Alici Hood Hammatt a Freeman poté získával více a více slávy s každým provedeným zákrokem. Chtěl však vymyslet, jak onemocnění vyléčit jednodušeji se stejným výsledkem, a tak přišel později na transorbitální lobotomii. Nad očním víčkem zasunuli dvě špičaté jehlice až do mozku, kde se díky tomu nervové spojení poškodilo. Na člověku byla tato léčba poprvé prováděna roku 1946. Pacientka, která měla podstoupit zákrok se pokusila své svolení odvolat, ale to už jí nebylo nic platné. I přes komplikace, které pár dní po operaci zažívala, prohlašuje Freeman případ za povedený. 

Freeman operoval často a hodně lidí říkalo, že ho práce bavila. Velká část lobotomií už ani neprobíhala ve sterilním prostředí nemocnice, ale klidně u klientů doma. Pacient nemusel být pod celkovou narkózou a postup mnohdy trval pouhých 10 minut. Freeman říkal, že je 85% transorbitálních lobotomií úspěšných. Když se na to však podíváme zpětně, bylo to spíše tak, že 85% pacientů operaci přežilo, a to bez ohledu na výsledky jejich mentálního zdraví. Takže pokud pacient přežil zákrok, neznamenalo to zaručené pozitivní výsledky. Stav dvou třetin ze všech pacientů se nezlepšil, naopak spíše zhoršil. Nejslavnější operace, kterou Freeman provedl, byla na ženě Rose Kennedy (sestra Johna F. Kennedyho). Rose operaci přežila a její případ byl také prohlášen za úspěšný, avšak mělo to své negativní následky. Rose nebyla nikdy nijak neschopné dítě, žila do svých třiadvaceti jako samostatný člověk. Poté, co podstoupila lobotomii se stala neschopnou a ztratila schopnost mluvit srozumitelně. Takové následky byly časté a po operaci často přibyly nejen fyzické problémy, jako konstantní migrény a záchvaty. Často se tedy stalo, že operace vyřešila jeden problém, se kterým pacient přišel, ale odcházel s jiným. Hodně pacientů ztratilo svou schopnost reagovat, sebeuvědomění a sebekontrola byly sníženy. Činnost byla nahrazena setrvačností a lidé byli většinou citově otupělí a omezeni ve svém intelektuálním rozsahu.

Freeman provedl 3 500 lobotomií a měl pověst showmana, který při práci miloval obecenstvo. Roku 1967 operoval ženu Helen Mortensen už potřetí. Při zákroku poškodil tepnu v mozku, pacientka zemřela a tím ztratil Freeman i svou licenci. Spojené státy dodnes lobotomii nezakázaly, ale zákrok se už neprovádí. Objevilo se větší množství medikace, kterou jsou pacienti léčeni. Ale v medicíně jsme se od té doby neuvěřitelně posunuli a lidský mozek známe mnohem lépe. Také dnešní přístroje jsou dokonalejší než ty, se kterými pracoval Freeman. 

Co kdybychom se k tomuto způsobu vrátili a léčili psychické onemocnění operacemi, a nejen medikací s krátkodobým účinkem? Někteří lékaři se k této myšlence vrací a myslí si, že je to budoucnost léčby duševních nemocí. Není to však moc velký risk a nestačí nám léky? Není mozek tak komplikovaný že bychom se měli poučit z historie a moc si s ním radši nezahrávat?