Bolest je tu s námi odjakživa. Zpřítomňuje okamžik jako nic jiného. Je to stařenka plíživá. Nechci na ni myslet. Chci být zase volná, skákat, běhat, tancovat. Ale ona mi stále leze do hlavy. Myslím jen na ni a nemůžu se jí zbavit. Říkám: „Běž pryč, nech mě být, nech mě v klidu žít.“ Ale ona otravuje. Přítomnost mi zošklivuje. Ale když začne ustupovat, je to, jako když se roztahují mračna. Bouřka ke konci se chýlí. Život zase bude milý. Po těžké noci slunce vyjde. Shodím ze sebe ten její plášť. Jsem volná, volná jako pták. Už zase mohu létat a nemyslet na ni. Nebát se, až zase přijde a do okovů mě sváže, jak jí povinnost káže. Co já bych za to dala, kdybych ji už nikdy necítila. Ale nakonec si uvědomím, že vše je, jak má být. Bolest mě učí lépe žít. Takže děkuji, stařenko nechtěná, že děláš zdraví vzácnějším než cokoliv na světě. Proto dobře je, že máme tě.
Miluju západy slunce, vůni země po dešti, chození bosky v trávě, zpěv ptáků a tanec. Věřím, že vše má svůj důvod a že je nad námi něco většího, jen zatím nevím, co přesně to je.