Rozhovor s naším panem učitelem Filipem Gundlachem o tom, jak mu návštěvy jiných kultur měnily vnímání okolního světa a o vtipných i těžkých zážitcích. O životě mezi indiány a na dalších nevšedních místech.
My bychom se Vás chtěly zeptat, jestli Vás nějaká z těch vašich cest donutila přemýšlet nad tím, jak žijete a třeba něco změnit?
Já si myslím, že kouzlo cestování je v tom, že člověk se vrátí, a když má silný zážitek, tak vlastně najednou ta jeho ulice, kterou vidí každej den, vypadá trochu jinak, a i sám sebe najednou vidí jinak.
Takže podle mě i každá nejmenší cesta, každý setkání ve vlaku s nějakým člověkem, který je jiný, inspirující, vlastně dělá tuhle věc. Měl jsem asi nejspíš tři cesty, které mi nejvíc měnily život a strašně těžko odhadnu, která v tomto ohledu měla největší dopad.
V únoru 2001 jsme s přítelkyní letěli nejdřív na měsíc na Sri Lanku a pak pokračovali na dva měsíce do Indie. A především v Indii je všechno jinak. Prostě spousta lidí spí na ulici, mají takový svůj malinkatý kousíček chodníku, kde dělají úplně všechno – vaří, prodávají, oni se tam umývají, oni tam v podstatě mají i svůj intimní život. My jsme se například ubytovali jednou v takovém hostelu, no spíše malým pokoji v činžáku, do kterého se vstupovalo z jakési pavlače. Bylo tam obrovský okno a kdykoliv šel někdo kolem, tak se vám přímo koukal do postele. My jsme tam neměli ani závěsy, takže jsme si tam věšeli nějaký šátky a ručníky a člověk si uvědomil tu jinakost, když se s námi do řeči dali nějaký místní Indové a okomentovali naše „závěsy“: “No jo, vy jste ti Evropani, vy se potřebujete pořád oddělovat” a člověk si řekne, „Jo aha, někdo prostě spí v posteli a nevadí mu to, že se na něj kolemjdoucí dívají“.
V Indii jsme byli například v Kalkatě a pracovali jsme pro Matku Terezu v jejím hospicu. Překvapení pro nás bylo, že tam nemají žádné lékaře, pomáhají tam jenom dobrovolníci a ten hospic je v takovém zvláštním místě. Je to jedno křídlo hlavního chrámu bohyně Kálí, takže trochu bizarní bylo, jak tam pořád přijížděli Indové s kůzlaty. Jednou jsme například s údivem pozorovali, jak z taxíku vystoupilo neskutečně velký množství lidí a když jsme si mysleli, že tolik lidí se do toho auta ani nemohlo vejít, tak nakonec z něj ještě vytáhli živou kozu a člověk se tomu musel smát, i přes povědomí, že ty zvířata čeká krutý osud – bohyně Kálí je totiž krvelačná bohyně. Evropané mají do svatyně bohyně Kálí zákaz vstupu, ale jak jsme pracovali v rámci té budovy, tak jsme pomáhali sušit čerstvě umyté prádlo na rozpálené střeše budovy a měli tím možnost nahlédnout do bílými dlaždičkami vykachlíkovaného dvorku, kde ty oběti probíhaly. A ani z dálky to nebyl pěkný pohled.
A jak jste se tam vlastně dostali? Museli jste mít nějaký kurz…?
Měli jsme tři měsíce času, tak jsme chtěli ty dva z nich strávit smysluplně. Jeden měsíc jsme chtěli pomáhat u Matky Terezy, což je křesťanská instituce, a druhý jsme hledali hinduistickou organizaci. Bylo to ještě v době před internetem a docela nás zaskočilo, že najít hinduistický projekt bylo pro nás tehdy nemožné. Původně jsme si mysleli na poněkud utopickou komunitu s názvem Auroville u Pondicherry, což je bývalá francouzská kolonie a je to krásný město. Tam jsme objížděli obyvatelé tohoto místa a nabízeli, že bychom pro ně pracovali, a pomáhali toto zajímavé město spoluvytvářet. Ale komunikace byla obtížná, protože tam nejsou centrálně organizovaní, každý domeček v džungli, každá rodina, resp. mini komunita fungovala samostatně. U Matky Terezy to bylo naopak, stačilo přijít brzo ráno do jejich kláštera, teď už nevím, jestli to bylo v šest nebo v sedm, a tam se prostě nahlásíte a oni vám dají vybrat, jestli chcete pracovat v nemocnici, hospicu nebo pomáhat ve slamech a ikdyž máte k dispozici jen jeden den nebo pár hodin, není nejmenší problém se bez jakýchkoliv příprav zapojit.
Asi nejvíce nás zaujalo, že jste strávil nějaký čas mezi Indiány. Mohl byste nám k tomu něco málo říct?
Jo, tady v Praze jsem jednou narazil na jednoho Černonožce, který sem přijel, myslím, v roce 2006 dělat potní chýše a kurzy o indiánské moudrosti. Bylo to tedy za peníze, ale všechno, co říkal, mi strašně dávalo smysl a uvědomil jsem si, že skvěle vyjadřuje věci, o kterých jsem pevně přesvědčen. Navíc mi uměl dovysvětlit spoustu věcí, které mi díky němu docvakly. Jedním slovem, byl jsem z něho nadšený.
A jak jsem se tam na jeho akcích tak různě ochomýtal, tak mi vlastně začali organizátoři nabízet, jestli nechci převzít nějakou zodpovědnost. Začal jsem pomáhat s přípravou potních chýší, starat se o oheň atd. A ten Indián mě tam při každé své návštěvě pozoroval a potom jednou za mnou přišel a oslovil mě: „A kdo ty teda seš?“ Tak jsem mu tedy řekl, kdo myslím, že jsem, a on se na mě tak podíval a odpověděl vážně: „Můj táta tě adoptuje, přijeď do Kanady!“ Tak jsem o tom přemýšlel a opravdu další léto do té Kanady jel. Vyrazil jsem ještě s partou kamarádů a byl to opravdu zážitek. A pak jsem tam v létě sedm let trávil vždy dva měsíce.
Není to asi tak, jak si to člověk představuje z nějakých filmů – například že by Indiáni dnes bydleli v týpí a podobně. Dost lidí, ti tradičně žijící, opravdu týpí mají a postaví si ho třeba k některým obřadům, ale všichni bydlí v „normálních“, trochu chatrných domečcích v rezervaci. Krajina je taková roztáhlá, je to prostě prérie, v něčem jednotvárná, a vždy jednou za čas někde narazíte na jeden dva domečky, jednu benzínku a tím to pomalu končí. Je tam rozšířená chudoba, není tam skoro žádná práce, je to prostředí, kde se jako dospívající můžete dost nudit, protože to samo o sobě není místo, které by vás rozvíjelo a podněcovalo.
Ale u těch, co se obracejí ke starým tradicím, je to opravdu hodně napínavé, protože tam probíhá jakési obrození. Tito lidé se scházejí a dělají pow wow (víceméně tradiční taneční soutěž) a různá setkání, má to vlastně strašně dobrou energii. Lidé, které bychom my označili jako důchodce, jsou tam váženými stařešiny a mladí jim se zájmem naslouchají, když třeba vystoupí a řeknou: „Když jsem byl malý, tak v televizi dávali filmy o Indiánech a já jsem se vždycky identifikoval s tím dobrým kovbojem. Až později jsem pochopil, že ty divné postavy tam máme být my, Indiáni.“ Jsou strašně vtipní, mají skvělý humor a vlastně říkají, že už se nenechají manipulovat pohledem bílých lidí. Oni si tu svou tradici zase objevují a například čím dál tím víc mladých kluků si nechává narůst dlouhé tradiční copy, což by ještě před pár lety bylo nemyslitelné. Jak jsem tam zažil to jejich obrození, tak jsem třeba pochopil, že to naše národní obrození v Čechách, které někdo může vnímat jako trochu „zaprášené“, muselo přinášet obrovskou energii a svěžest.
A ještě v jiné zajímavé zemi jste byl?
Například v Barmě, oficiálně v Myanmaru. Tam jsem jel díky zprostředkování jednoho českého buddhistického mnicha, který na přelomu let 2002 a 2003 do této země organizoval poznávací cestu včetně meditací a výuky v místních klášterech. Pokud se něčeho v životě bojím, tak je to asi nejspíš jednostrannost. Já strašně nemám rád, když se řekne, že je to jenom tak nebo onak. Moje povaha je taková, že chci vždycky znát obě strany, a mám pocit, že jste blíže pravdě, když znáte alespoň dva pohledy na jednu věc. A když jsem byl na západě u prérijních Indiánů, tak mi přijde stejně důležité znát i východní tradici. Já to teď strašně zjednodušuju, svět určitě není jenom Barma a Kanada, ale právě tyhle dvě kultury se pro mě staly stěžejními.
A vlastně to, co mi nakonec přijde nejpodstatnější, je ten zážitek, že všichni jsme lidé. I když v té Barmě moc lidí neumí anglicky, měli jsme možnost se s některými sblížit a nahlédnout na jejich způsob života. Žil jsem tam tři měsíce v buddhistickém klášteře, zúčastňovali jsme se tam výuky pro mladé barmské mnichy, především starověkého jazyka páli, což je varianta sanskrtu, a chodili jsme s nimi na různé výlety za památkami… V Barmě mají samozřejmě taky chrámy, ale pro tu zemi jsou velmi typické pagody (stupňovité věžovité stavby). V životě jsem snad neviděl tolik kostelů, jako tam za tu dobu pagod. Těch tam jsou opravdu tisíce, (skoro) všechny jsou zlaté, exotické a krásné.
Když srovnám buddhistickou Barmu s černonožskou rezervací, tak prérijní Indiáni mají takovou svou divokost a jistou nespoutanost, zároveň ale můžou být i velmi kultivovaní, především v komunikaci. Mají většinou obrovský cit pro jazyk a umějí pronést nádherné proslovy. I když vyprávějí vtipy, což dělají skoro pořád, tak jsou takové vybrané, není tam slovo navíc, jsou v tom fakt přeborníci. Když se s někým neznají, jsou ale na druhou stranu schopni zarytě mlčet s pověstnou kamennou tváří.
V Barmě je ta nálada úplně jiná. Zatímco v rezervaci se většinou řeší nějaké drama nebo krize, ať už ohledně drog, násilí nebo neplánovaného těhotenství, tak v Barmě – alespoň v té, kterou jsem tehdy zažil já – panoval vznešený mír, lidé byli k sobě velmi ohleduplní a laskaví. Nechci to zase idealizovat, tamní politika je extrémně represivní a někteří mniši táhnou s vládou za jeden provaz.
Tak jsem prožil nepříjemný zážitek, když jsem s tím hlavním mnichem, který vedl náš klášter, jel do jedné vesnice na oslavu, kde našemu klášteru darovali několik tun rýže. Byla to taková velká slavnost s jevištěm ze zlatého papíru, barevnými světýlky a neuvěřitelně divnou tradiční hudbou, kterou naše uši vůbec nepobírají. Ale ti vesničané se tak divně mračili, a to byla jedna z mála chvil, kdy jsem se tam necítil dobře, kdy jsem měl pocit, že ten místní starosta rozhodl na úkor vesnice. Udělal sice strašně velké politicko-náboženské gesto, ale bylo vidět, že to jídlo bude místním chybět.
Ještě bychom se vás rády nakonec zeptaly, jestli máte nějakou zemi, kterou si přejete navštívit?
Nebyl jsem například nikdy v Jižní Americe. Hodně kamarádů tam zajelo a byli nadšení, ale mě to tam nikdy netáhlo, ba naopak. Staré jihoamerické kultury Aztéků a Mayů, rivalita amazonských šamanů mezi sebou… Tyto věci, o kterých jsem slyšel, mě vždy nějak děsily. Ale možná bych právě proto měl Jižní Ameriku vzít jako výzvu a své předsudky konfrontovat se skutečností. Tak kdo ví – když našetřím, možná právě toto bude moje další destinace.
ADOPTOVÁN INDIÁNY | Foto: Filip Gundlach ©
Ahoj, ahoj, ahoj. Jsem ze Semil.
Čau čau čau jsem z Prahy