Existovali pár let a stačili vydat pouhá dvě studiová alba — přesto jsou však považováni za jednu z nejvlivnějších kapel moderní hudby. Kdo byli Joy Division?
Za zrod kapely můžeme považovat Manchesterský koncert Sex Pistols 4. června 1976. Z toho byli tehdy Peter Hook se svým dlouholetým kamarádem Bernardem Sumnerem tak nadšení, že se konečně sami odhodlali k pokusu začít hudbu tvořit. Pořídili si nástroje, sehnali zpěváka Iana Curtise a po několika zkouškách i stálého bubeníka Stephena Morrise. Novou skupinu tehdy pojmenovali Warsaw, na počest skladby Warszawa od Davida Bowieho.
Aby se odlišili od londýnské punkové skupiny Warsaw Pakt, rozhodli se po krátké době přejmenovat. Volbou byl název Joy Division – mrazivý termín pocházející z novely House of Dolls, označující nucené nevěstince v nacistických koncentračních táborech. Zároveň s tím se měnila i jejich hudba, texty se staly temnějšími a zvuk chladnějším.
Klíčový zlom přišel při setkání s producentem Martinem Hannetem. Právě on dal kapele plnou tvůrčí svobodu i vizuální tvář desek, včetně dodnes ikonického ztvárnění bílých vln radiového signálu na černém pozadí (album Unknown Pleasures). Díky jeho produkci získal jejich syrový post-punk cosi většího. Dokonalým příkladem toho se stalo jejich první album Unknown Pleasures, které kombinuje jednoduché, temné písně se spoustou ozvěny a doprovodných nástrojů přispívajících k ucelenosti, navozující pocit, jako bychom se nacházeli uprostřed noci v opuštěné, majestátní továrně.
Velice rychle se pro svoji jedinečnost a díky pomoci různých přátel stali známými, v září 1978 dokonce vystoupili v televizi. Ruku v ruce s tím se však zhoršoval stav Iana Curtise – zpěváka, který byl opravdovým srdcem kapely. Svým naprosto nezaměnitelným, hlubokým hlasem a zejména podivným tancováním na pódiu, kdy vypadal, jako by byl dočista posednut svou hudbou, se brzy stal jedinečnou ikonou. Trpěl epilepsií, která rychle nabývala na síle, a s únavou z neustálého zpívání na pódiu přestával věci zvládat. Jeho stav se zhoršoval, což se silně promítalo i na jeho další tvorbě, zejména na chystaném druhém albu Closer. Jeho vydání se však už nikdy nedožil, v předvečer začátku prvního amerického turné Joy Division v květnu 1980 si vzal život oběšením v pouhých třiadvaceti letech.
Pár týdnů po jeho smrti byl vydán singl Love Will Tear Us Apart, který se paradoxně stal kapely nejpopulárnějším hitem. Stal se známý i lidem, kteří jméno Joy Division v životě ani nezaslechli. Na první pohled zní skladba jako oslava lásky, opak je však pravdou – Curtis v ní předává své trápení, že ho láska společně s jeho ženou o pár měsíců dříve opustila, stejně jako všechny další pocity štěstí, utopené mezi epileptickými záchvaty.
Pro mne osobně mnohem zajímavější však byla o několik měsíců dříve představená, ještě za Curtisova života, skladba Atmosphere. Oproti pozdějšímu singlu nebyla ani řádně vydaná, o vydání se postaralo jakési francouzské vydavatelství, a nikdy se moc neproslavila. Na rozdíl od dřívějších písní je mnohem uhlazenější, pomalejší až téměř hymnická, hlavním melodickým motivem jsou jednoduché akordy syntetizátorů podkreslené neustále se opakující basovou linkou, a všemu dominuje nezvykle melodický hlas zpěváka – a nezní jako nic, co jsem kdekoliv jinde za svůj život slyšel. Tématem je izolace a postupné odcizení s neustále se opakujícími slovy „Don’t walk away in silence“.
V červenci pak následovalo posmrtné album Closer. Zvuk se zde vrací k syrovosti začátků, něco je ale zásadně jinak. Jeho zvuk je mnohem uhlazenější než kdysi, hodně experimentuje se syntetizátory i jinými nástroji a texty nesou ještě temnější nádech. Dalo by se říct, že je dosti niterné.
Zbylí členové stanuli před takřka nemožným úkolem: pokračovat bez muže, který kapelu definoval. Odmítli vystupovat dál pod hlavičkou Joy Division, naprosto změnili styl a založili zcela novou skupinu New Order. Opustili kytarový post-punk a vykročili směrem k elektronice a energické taneční hudbě. Vyvrcholením se stal singl Blue Monday (1983), dodnes nejprodávanější dvanáctipalcová deska všech dob, a úzké sepětí kapely s manchesterským klubem Haçienda, jenž spoluutvářel celou éru klubové kultury.
Kolem roku 2010, kdy vztah Petera Hooka, někdejšího baskytaristy (Joy Division), s New Order dospěl do slepé uličky, rozhodl se jít vlastní cestou. Sestavil skupinu The Light a vydal se dělat to, co Joy Division nikdy nestihli — hrát jejich alba naživo, celá, píseň po písni. Unknown Pleasures i Closer tak poprvé zazněly na pódiu tak, jak byly kdysi nahrány. Když přijeli v březnu 2026 do Prahy, nemohl jsem si s mým otcem, který mne k tomu celému přivedl, nechat příležitost ujít.
Ačkoliv existovali jen 2 roky, jejich dopad na pozdější kulturu byl obrovský. Ovlivnili téměř veškerý pozdější post-punk a tvorbu jeho kapel, jako je třeba Interpol či Bauhaus, i později velice populární The Cure, kde můžeme jejich vliv pozorovat zejména v albu Pornography (1982). Svou tvorbou ale hlavně ukázali, že rock a punk může nést i opravdu hluboké, introspektivní témata jako je bolest či odcizení, což se velice silně promítlo v pozdější indie, alternativní i emo hudbě. Jejich tvorba se také stala základním kamenem pro vznik gotického rocku a jeho postupně rozšiřující se kultuře. Díky pozdější New Order můžeme jejich vliv nalézt i ve vzniku všemožné elektronické, tehdy primárně taneční hudby. Odkaz Joy Division tak žije dodnes a já osobně ji považuji za jednu z největších kapel všech dob.
„It was me, waiting for me, Hoping for something more. Me, seeing me this time, hoping for something else.“ – Ian Curtis