Nový král nebes F-47

USA v tuto chvíli disponují největší vzdušnou silou na světě, která se skládá například ze světoznámých modelů F‑35, F‑22 Raptor a B‑2 Stealth Bomber. Tyto stroje jsou však jen špičkou ledovce amerického letectva. USA, které mají největší rozpočet na obranu, udávají tempo světového zbrojního průmyslu, a proto se rozhodly reagovat na vývoj čínských stealth letounů J‑20 a J‑35.

Jelikož Spojené státy americké určují tempo ve vývoji vojenské techniky, zveřejnila agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency – Agentura pro pokročilé výzkumné projekty v oblasti obrany) v roce 2014 iniciativu Air Dominance Initiative. Ta popisuje, jak by měly vypadat americké vzdušné síly po roce 2030. Konkrétně se zaměřuje na typy technologií, koncepty letounů a problémy udržení vzdušné převahy. Právě Air Dominance Initiative vedla ke vzniku programu NGAD (Next Generation Air Dominance – Vzdušná nadvláda nové generace), který se zabývá vývojem letounů šesté generace (označovaných například jako F‑47). Výrobu letounu F‑47 přebírá překvapivě společnost Boeing, která by se bez kontraktu v hodnotě 20 mld. USD s velkou pravděpodobností ocitla ve vážných finančních potížích ve své divizi bojových letadel.

F‑47 a technologie 6. generace

F‑47 má být prvním letounem 6. generace na světě. Modely 6. generace mají vynikat technologií stealth (tedy snížené zjistitelnosti radarem), především vůči vysokofrekvenčním radarům, které využívají protivzdušné systémy a palubní radary nepřátel.

Podle dostupných informací ze spisů USAF by měl stíhací letoun F‑47 dosahovat rychlosti přes Mach 2+, a zároveň by při nižších rychlostech nemusel tak často využívat afterburner (přídavné spalování, tedy systém, který zvyšuje tah vstřikováním paliva do výstupních plynů). Pro srovnání: současný F‑35 Lightning II dosahuje maximální rychlosti zhruba Mach 1,6, a to pouze s využitím afterburneru.

Letoun F‑47 vzniká jako náhrada za stíhací letoun pro vzdušný boj F‑22 Raptor (air‑to‑air fighter – stíhač určený primárně pro boj proti jiným letadlům), který sice stále patří mezi chloubu USAF, ale potřeba modernizace se týká i jeho. Pentagon plánuje nakoupit přes 185 kusů letadel F‑47 při ceně přibližně 300 milionů dolarů za kus, přičemž produkce by měla začít po roce 2030.

Dolet a problém vzdušného tankování

Dalším zásadním vylepšením má být dolet. Současné americké letectvo se totiž potýká s problémy při vzdušném tankování, jelikož je při svých zahraničních misích silně závislé na tankovacích letounech. Typickým příkladem je Boeing KC‑135 Stratotanker, kterých je přibližně 151 kusů v aktivní službě (celkově USAF provozuje 376 stratotankerů KC‑135 včetně rezerv národní gardy) a jejichž konstrukce pochází už z roku 1957. Tento letoun je v podstatě velký létající cíl, který je snadno zjistitelný radarovými systémy, což jde přímo proti hlavní myšlence vývoje letounu F‑47 – tedy maximální stealth schopnosti.

Pentagon proto uvádí, že bojový dolet F‑47 by měl přesahovat 1 000 námořních mil (cca 1 850 km). To představuje výrazný nárůst oproti jeho předchůdcům. Například F‑22 Raptor má bojový dolet přibližně 460–590 námořních mil (850–1 100 km) bez přídavných nádrží. S nimi se sice jeho dolet může přiblížit až k 1 740 námořním mílím (3 220 km), avšak za cenu výrazného snížení schopnosti vyhnout se detekci nepřátelskými radarovými systémy.

NGAP a adaptivní motory

Neodmyslitelnou součástí každého stíhacího letounu je jeho motor, který tvoří pomyslné srdce celého stroje. U letounu 6. generace F‑47 by se mělo jednat o adaptivní tříproudové motory, například Pratt & Whitney XA103.

Takový adaptivní tříproudový motor dokáže za letu adaptivně upravovat způsob, jakým pracuje s prouděním vzduchu, a tím i svůj výkon, spotřebu a tepelnou stopu. Klasický dvouproudový motor má horký proud vzduchu vedený přes jádro motoru, zatímco studený obtokový proud proudí kolem něj. Adaptivní motor k těmto dvěma prvkům přidává třetí variabilní proud, který se podle potřeby otevírá nebo uzavírá pomocí přestavitelných klapek, ventilů a variabilních kanálů.

Když je třetí proud otevřený, motor pracuje úsporněji, je chladnější a má nízkou infračervenou (IR) stopu – ideální stav pro dlouhé přeletové mise bez nutnosti vzdušného tankování. Když se tento proud částečně uzavře, motor zvýší tah a rychleji reaguje na pokyny řídicí jednotky – ideální pro bojové manévry. A když se třetí proud uzavře úplně, veškerý vzduch směřuje do jádra motoru a poskytne krátkodobý maximální výkon, například pro rychlé zrychlení nebo únik před nepřítelem.

Technologie pokročilé nízké zjistitelnosti, neoficiálně označovaná jako stealth++, by měla být ještě pokročilejší než ta, kterou známe u současných modelů. Tato nová technologie je navržena tak, aby letoun nebylo možné detekovat napříč celým radarovým spektrem – nejen v klasickém X‑bandu, ale i proti L‑band a UHF radarům. Do těchto typů radarů masivně investují Čína a Rusko.

Battle Manager (vzdušné velitelské centrum)

Nový stíhací letoun 6. generace by měl sloužit jako létající vzdušné velitelství. To znamená obstarávat komunikaci mezi veškerou bojovou technikou US Armed Forces. Každý letoun by měl řídit několik autonomních dronů CCA. Celá flotila by měla operovat s více než 1 000 drony.

Klíčovou schopností bude sdílení dat v reálném čase napříč doménami (vzduch, země, moře). Zároveň by měl letoun disponovat modulárním softwarem, který je rychle aktualizovatelný a nevyžaduje přestavbu letounu.

Právě tato vylepšení reagují na předchozí nedostatky u letadel typu F‑22 Raptor, která kvůli svým stealth schopnostem nemohla efektivně komunikovat s jinými platformami než s dalšími F‑22. Zároveň je jejich software velmi obtížně modernizovatelný a vyžaduje zásahy přímo do konstrukce letounu.

Munice

Stíhací letoun by měl disponovat zcela novou municí 6. generace AIM‑260 JATM (Joint Advanced Tactical Missile). Ta kombinuje boj na dálku a přesné údery v co nejkompaktnější podobě. Tato raketa vzduch–vzduch nahrazuje AIM‑120 a nabídne delší dosah a vyšší odolnost proti rušení, takže dokáže zasahovat cíle i v prostředí silné elektronické války.

Pro strategické mise se počítá s jadernou certifikací pum B61‑12 a B61‑13. Letoun ponese ve vnitřních šachtách také přesné vzduch–země a protilodní střely, aby si zachoval stealth i při útočných operacích. Do budoucna se očekává integrace energetických zbraní, jako jsou lasery nebo mikrovlnné systémy. Díky modulární konstrukci lze všechny tyto zbraně přidávat nebo modernizovat bez zásahu do hlavní konstrukce letounu.

Geopolitický kontext

USA vývojem F‑47 reagují na rostoucí čínský A2/AD systém v Jihočínském moři, který díky raketám s dlouhým dosahem, radarům a protiletadlovým systémům brání americkým silám přiblížit se k regionu. Současné americké letectvo nemá ve svém arzenálu žádnou stíhačku, která by mohla bezpečně operovat mimo dosah čínských zbraní, což vytváří strategickou mezeru.

Paralelně s tím Rusko pracuje na vývoji svých vlastních letounů 5. a 6. generace, ale kvůli své nepříznivé ekonomické situaci a pokračující válce na Ukrajině stále více zaostává. Zároveň se však podílí na vývoji protiletadlových systémů S‑500, které jsou zatím určeny výhradně pro vlastní ozbrojené síly. Nejsilnějším soupeřem USA v tomto závodě je Čína, u které se očekává, že dokončí vývoj svých stíhaček 6. generace (J‑36 / J‑XX), a stane se tak přímou konkurencí pro USA.

F‑47 je proto navržen tak, aby zajistil americkou vzdušnou převahu až do roku 2050, a to díky extrémnímu doletu, nízké zjistitelnosti a schopnosti pronikat i těmi nejmodernějšími A2/AD systémy.

Závěr

Program F‑47 bezpochyby představuje jeden z nejambicióznějších zbrojních projektů v moderní historii amerického letectva. Kombinace extrémního doletu, pokročilé stealth technologie a schopnosti řídit rojové drony CCA by mohla zásadně změnit podobu vzdušných operací v nadcházejících dekádách.

Přesto je na místě určitá míra opatrnosti. Podobně ambiciózní programy v minulosti – jako vývoj letounu F‑35 nebo tankeru KC‑46 – narazily na rozsáhlá technická a rozpočtová překvapení, která prodloužila dodací termíny o roky a výrazně navýšila náklady. Cena přibližně 300 milionů dolarů za kus a celkový kontrakt přesahující 20 miliard dolarů vzbuzují otázky ohledně dostupnosti a udržitelnosti celého programu.

Geopolitická motivace je nicméně zřejmá a naléhavá. Čína vývojem letounů J‑36 a postupnou expanzí svého systému A2/AD v Jihočínském moři vytváří reálnou strategickou mezeru, na kterou musí USA reagovat. Otázkou není, zda investovat do letectva příští generace, ale zda je F‑47 tou správnou a dostatečně flexibilní odpovědí na hrozby, které se budou v průběhu jeho vývoje nevyhnutelně proměňovat.

Jedno je jisté: letoun, který má zajistit americkou vzdušnou převahu až do roku 2050, se rodí v době, kdy hranice mezi pilotovanými a autonomními systémy rychle mizí. Zda F‑47 tuto éru definuje, nebo ji jen předznamenává, ukáže teprve čas.