Digitální únava je dnes skoro samozřejmá. Ráno otevřeš oči a už tě vítá displej, který jede dřív než ty. Celý den pak „jen na chvilku“ kontroluješ zprávy a feedy, až zjistíš, že hlava je plná a energie nikde. A když telefon konečně odložíš, místo klidu přijde divný pocit, že ti něco uniká, i když je to jen další scroll.
Digitální únava je v dnešní společnosti už skoro samozřejmá zkušenost. Ne proto, že by nám technologie samy o sobě ubližovaly, ale protože jsme si zvykli žít podle jejich tempa. Ráno otevřeme oči a místo oblohy uvidíme displej, který nám hned připomene, co všechno se stalo, zatímco jsme spali. Nemůžeme se divit, že jsme už po snídani bez energie.
Přes den předstíráme, že to máme pod kontrolou. V ruce mobil, v hlavě nekonečný seznam drobností, které jen “rychle zkontrolujeme”. A mezitím nám utíká obyčejný klid, ten tichý, analogový, který funguje nejlépe bez upozornění a nekonečného scrollování feedu.
Digitální únava nepřichází naráz. Spíš se k nám plíží přes rozhozený spánkový režim, tlak v očích, nebo tu podivnou nervozitu, která se objeví, když se na chvíli vzdálíme od obrazovek. A když se konečně odpojíme, cítíme zvláštní prázdno, jako bychom zapomněli na něco důležitého. Možná sami na sebe.
Technologie nám měly život ulehčit, ale zatím jen běžíme, abychom s nimi drželi krok. Proto někdy nejde o to vypnout telefon, ale na chvíli zastavit vlastní hlavu a vrátit se do reality.
Do you think every smile means sincerity? Fuh naw. Ts not tuff