Je čtvrtek ráno, škola Waldorfského lycea je prázdná. Jsou tu jen studenti 2. ročníku. Ti si, jako každé ráno, říkají ranní průpověď.
Druhý ročník má právě epochu dějin kultury. Žáci se zabývají Williamem Shakespearem. Toto téma probírají i v hodinách anglického jazyka. Jejich nynější úkol je nacvičit hru Romeo & Julie ve dvou jazycích, následují tedy instrukce pana učitele Černého:
„Na jevišti se říká sem, ne jsem. Berte to, že to poprvé zkoušíme, ale snažte se zachytit charakter vaší postavy.“ Dále říká, kdo má kam a s kým jít cvičit text. Studenti se rozejdou do tříd.
„Člověk se modlí nejen rukama.“
„Máš pravdu, k modlení jsou hlavně rty.“
Říkají hlasy dvou žáků hrajících scénu na plesu. Má následovat polibek, všichni se začnou smát a dohadovat, jak to vyřešit.
„Tak prostě udělejte herecký polibek“
„A to je co?“
Spolužačka spolužákovi ukáže, jak tento polibek vypadá. Herci se k tomu však nemají.
„Co kdybychom to nějak zastínili?“
„Jo, to bychom mohli.“
Na žácích je vidět, jestli je divadlo baví, dělají si z něho legraci nebo je nudí. V každém z nich je však vidět alespoň trocha talentu a divadlo má úroveň. Studenti aktivně využívají předměty kolem sebe jako „rekvizity“ a předvádějí s nimi své repliky. Kdo zrovna nezkouší, dívá se na ostatní nebo se učí text nazpaměť. Učitele pravidelně hru přerušují a upozorňují na chyby, nejčastěji na nevyslovování „j“ na začátku slova. Následně zkoušení přeruší pan učitel s tím, že je přestávka, a všichni na divadlo zapomenou.
Po přestávce se žáci sejdou ve třídě a tentokrát zkouší hru v angličtině. Nejdříve si žáci přečtou rozdaný text s úkolem napodobovat britský přízvuk, někteří z toho mají legraci, což má ale často pozitivní efekt, následně ke skupinkám postupně chodí paní učitelka a radí s výslovností neznámých slov.
Když jsem se ptal žáků, co si myslí o tom, že místo normálních hodin epochy a anglického jazyka nacvičují divadlo, říkali toto:
„Myslím si, že je to velkolepé, a asi to bude brát hodně času, aby se to dostalo do hezké formy. Je to hezká vize, akorát jsem skeptická, jestli se to všechno povede. V angličtině je složité se soustředit na výslovnost a význam slov. V češtině je to lepší.“
„Nebaví mě to, Shakespeara nemám rád, nechci to dělat, ale je to příležitost obohatit sám sebe o literaturu, o kterou bych se jinak nezajímal.“
„Za mě je to hezký projekt, ale bylo by lepší ho řešit dříve, jestli se má uvádět teď na konci června, tak je na to vlastně velmi málo času. Textu je strašně moc a nevíme, co finálně budeme dělat v angličtině a co v češtině. Postrádá to pro mě motivaci se text učit, když nevím, jestli se to použije.“
„Přijde mi to jako zajímavá zkušenost, ale mate mě střídání češtiny a angličtiny, zároveň mi to ale přijde fajn, protože tomu lépe porozumím.
„Jsem strašně ráda, že to děláme.“
„Vyhovuje ti, že cvičíme místo běžných hodin?“
„No, je to hodně náročné.“
„V něčem je to lepší, v něčem horší.“
„Jak kdy, když jsme teď cvičili celý den, bylo to hodně vyčerpávající.“
„Divadlo mě baví, ale za celý den toho je moc.“
„Je to lepší na soustředění, ale zabírá to všechny volné chvíle, a to je na nic.“
„Zatím jsem svou roli moc nezkoušela, takže jsem většinu času neměla co dělat, ale vyhovuje mi, že mě to rozptýlí od školy.“
„Co si myslíš o tom, že na to máme strašně málo času?“
„Oni si myslí, že to do tří týdnů stihneme, což určitě nestihneme, a potom budou naštvaní, že jsme to nestihli a že jsme se to měli učit doma. Nemyslím si, že výsledek bude dobrý, podle mě by to mělo cenu, kdybychom na to měli více času.“
„Času je fakt málo a je to vlastně strašná škoda. Mělo by se to zkoušet déle, dalo by se z toho zpracovat hezké představení.“
„Je to uvolňující, protože to vlastně nemusíme úplně umět.“
„Tím, že to teď nemáme, se bojím, že to nestihneme.“
Žákům se tedy fakt, že musí cvičit text a hrát divadlo, převážně líbí. Jsou ochotni do toho dát kus sebe a snaží se, aby byl výsledek, i když na něj mají málo času, co možná nejlepší.
Milovník matematiky, sportu, hry na kytaru a hudby obecně. Rád cestuje, chodí na kulturní akce a je to věčný pohodář.