Láká vás studijní pobyt v zahraničí? Dvě mé spolužačky Anastázie a Bára se před týdnem vrátily z německého Freiburgu, kde byly čtyři týdny a tady je s Bárou rozhovor.
Tvůj pobyt byl neobvyklý v tom, že sice v rodině jsi byla sama, ale do školy respektive třídy jsi chodila s Anastázií. Bereš to spíše pozitivně, nebo negativně?
Na jednu stranu bylo super mít na blízku dobrou kamarádku, na druhou stranu je pro naučení se nového jazyka asi lepší nedostávat se do kontaktu s češtinou. Ale myslím si, že to v mém případě vůbec nevadilo, protože víc než ve škole jsem si němčinu naposlouchala doma od rodiny, jelikož jsem s ní trávila nejvíc času.
Proč ses rozhodla, že bys chtěla vyzkoušet studium na waldorfské škole v Německu? Neměla jsi z toho strach?
To bylo takové impulzivní. Mě lákalo zkusit si něco neznámého, vrhnout se do něčeho po hlavě, moc o tom nepřemýšlet a prostě si to užít. Potom je tu samozřejmě ta jazyková stránka. A protože o sobě vím, že se cizí řeč nejlépe naučím z poslechu, dával mi takovýto výjezd velký smysl. Taky jsem se ráda vytrhla z každodenní rutiny a zažila něco nového. Největší strach jsem měla z balení, ale ze samotného výjezdu jsem si moc hlavu nedělala.
Naplnilo se to, čeho ses bála? Jaký byl tvůj nejhorší zážitek?
Balení jsem nakonec překonala, a to i přesto, že jsem na cestu zpátky dostala navíc jedno chladící zavazadlo. A žádný vyloženě špatný zážitek asi nemám… Možná když jsem tam od dětí chytila virózu, ale ta rodina se o mě tak hezky starala, že to vlastně asi nejhorší zážitek nebyl.
Co sis naopak užila nejvíce? Jaká je tvá nejhezčí vzpomínka?
Na to je strašně těžké odpovědět, protože jsem tam byla po celou dobu opravdu spokojená. Ale kdybych měla něco vypíchnout, tak bych asi vybrala dvoudenní výlet do oblasti poblíž Mnichova, kam jsem jela spolu s maminkou a miminkem. Seznámila jsem se tam se spoustou zajímavých a moc milých lidí a poznala jsem zase úplně jiné prostředí. Byla tam naprosto odlišná architektura i krajina, v pozadí se rozprostíraly Alpy. Potom mám spoustu krásných zážitků s dětmi a celkově s tou rodinou, ale to byla spíš taková hezká každodennost, než že bych z toho chtěla vyzdvihnout nějaký jeden moment.
Jak tě přijala rodina? Cítila ses u nich komfortně?
Já jsem měla na rodinu neskutečné štěstí. Jednak mi poskytli luxusní zázemí v podobě dvou pokojů a vlastní koupelny, hlavně jsme si ale sedli po lidské stránce, a to jak s rodiči, tak s dětmi. Všichni se ke mně chovali moc mile, otevřeně, přijali mě mezi sebe a snažili se, abych se u nich cítila jako doma. A musím říct, že se jim to dost dařilo.
Vlastně jsem kvůli němčině tak trochu doufala, že se dostanu do rodiny s malými a pokud možno upovídanými dětmi. Což se mi splnilo. Děti byli čtyři, mluvit z nich uměly tři a povídaly pořád.
Neměla jsi problém se s nimi dorozumět? Bavila ses s nimi anglicky nebo německy?
S dětmi jsem mluvila německy, i když rozhodně ne tak rychle jako oni se mnou :-). Tatínek mluvil nářečím z druhého konce Německa, tak to byl občas trochu oříšek. Maminka pocházela z Kanady, takže jí to občas ujelo do angličtiny, ale hned jak si to uvědomila, začala mluvit německy.
A se spolužáky a učiteli ses taky bavila německy?
Zaujala jsem taktiku prostě to zkusit německy a až když to fakt nešlo, pomohla jsem si angličtinou a případně pantomimou. Takže bych to asi shrnula tak, že jsem se snažila o němčinu, ale ne vždycky se to povedlo.
Přijal vás dobře třídní kolektiv?
Se třídou to bylo takové zajímavé. Popravdě si nejsem jistá, jestli vůbec všichni věděli, že přijedeme a kdy zase odjíždíme. Čekala jsem, že budou více zvědaví a třeba za námi přijdou a na něco se nás zeptají, protože si umím představit, že přesně tak bych se zachovala já. To se mi ale stalo jen párkrát a i když jsem se snažila začít konverzaci, většinou rychle utichla. Rozhodně bych jim ale nechtěla křivdit, když jsme něco potřebovaly, vždy nám byli ochotni pomoci.
Rozuměla jsi alespoň částečně tomu, co jste se učili? Vyvolávali vás učitelé a museli jste psát testy?
Kontext jsem většinou chápala, rozhodně jsem ale nerozuměla každému slovu. Učitelé pro nás žádný speciální program připravený neměli, snažily jsme se plnit ty stejné úkoly, co dostávali naši spolužáci. Pokud jsme nějaké zadání nepochopily, nebyl problém aby nám to někdo znovu vysvětlil. V této škole nemají sešity, místo toho si zakládají takové velké šanony s papíry ze všech možných předmětů. Tyto papíry jsme dostávaly také a asi dvakrát jsme dostaly i test, ale popravdě jsme tam toho moc nevyplnily. Párkrát jsme měly něco nahlas přečíst, ale jinak jsme v hodinách spíše pozorovaly a sem tam si něco zapsaly.
Lišil se v něčem styl jejich výuky od našeho? Je něco, co by jsi z jejich školy ráda přenesla do naší? Nebo jsi naopak ráda že mi to máme a tam ti to chybělo?
Škola se celkově nesla v takovém „volnějším“ duchu, nikdo moc nelpěl na včasných příchodech, nikdo se nepřezouval, což mělo za následek zametání po každé hodině, neměli pevná místa v lavicích a o hlavní přestávce museli všichni ven, na vzduch. Možná kvůli tomu bylo zvonění na začátek hodiny slyšet i do okolních ulic.
Velký rozdíl vidím ve výuce eurytmie, asi nikdo nechodil po špičkách, nějaký proud nikoho nezajímal. Naopak hodně lpěli na formách a na tónech, obojí ale působilo spíše neohrabaně a řezaně než plynule. Což mě sice bavilo sledovat, ale dělat bych to nechtěla.
Studenti měli s učiteli takový otevřený vztah, hodně spolu v hodinách diskutovali, ať už o tématu výuky nebo o čemkoli jiném. To se mi na jednu stranu líbilo, na druhou stranu toho pak žáci ve škole nestihli udělat tolik a museli více dodělávat doma, ve svém volném čase.
Měla jsi hodně volného času? Jak jsi ho trávila?
Jak se to vezme. Škola končila oproti té naší docela brzo, většinou kolem druhé a domů jsem jela okolo čtyřiceti pěti minut. Jak už jsem říkala, v mé rodině byly čtyři děti, které se velmi svědomitě postaraly o to, abych se ani minutku nenudila. Celý zbytek dne jsme si hrály, vyráběly, kreslily nebo jsme spolu chodily na výlety. Hlavně mi pořád něco vyprávěly, což mi v němčině hodně pomohlo. Někdy jsem jim četla na dobrou noc a když už spaly, trávila jsem zbylý čas s rodiči.
Přišli ti čtyři týdny hodně, nebo bys tam ještě ráda zůstala? Plánuješ se do Freiburgu ještě někdy podívat a navštívit rodinu a kamarády?
Mně to připadalo strašně krátký! Jednak kvůli řeči a jednak kvůli lidem bych tam nejradši ještě zůstala, loučení bylo hodně náročné. Ale s rodinou se ještě plánujeme vidět a pořád spolu udržujeme kontakt. Zatím to vypadá, že za nimi v létě pojedu a oni se přijedou podívat k nám, za což jsem moc ráda. Jsem v kontaktu ještě s dalšími lidmi, se kterými se také doufám uvidím.
Platila jsi něco škole nebo rodině?
Škola byla soukromá a za měsíc si účtovala 330 euro. To je ale na každé škole jinak. Rodině jsem neplatila nic, jediný další větší výdaj byl za měsíční kupón do vlaku (nebydlela jsem totiž přímo ve Freiburgu, a tak jsem některé dny musela dojíždět vlakem). Ten stál okolo padesáti eur.
Doporučila bys ostatním, aby si také vyzkoušeli studijní pobyt v Německu?
Určitě, podle mě je to cenná zkušenost. Zlepšíte se v jazyce, poznáte spoustu nových míst, zvyků a lidí, rozšíříte si obzory a zároveň to může být i takovým mezikrokem, než se někam vydáte sami. Takže pokud se vám naskytne příležitost, rozhodně si ji nenechte ujít, stojí to za to!
Korektorka, ráda peče a vaří v Semilech.