– Tak jo, pojď. Pověz mi, co tě trápí.
– *vzdech* No, já nevím. Děsí mě, jak jsem na tom člověku závislá. Nechápu to. Ano, ti, které miluji, pro mě byli vždycky důležití, ale tohle je závislost. Stačí mi, být bez něj několik dní a nedokážu myslet na nic jiného. Nedokážu žít. Nedokážu chtít žít, růst, kvést. Děsí mě, jakou moc nade mnou ten člověk má. Jakou zbraň jsem mu dala do rukou. Ale to nejhorší je,
že je to zbraň, se kterou neumí zacházet. Ne, že by nechtěl, on to neumí. Kdyby s ní zacházel naschvál špatně, nenechala bych si ublížit, ale takhle mám strach mu říct, co drží v rukou, protože on se o tohle neprosil. Nechce, abych se takhle cítila, nic co dělá není myšleno proti mně a přesto mě ovlivňuje každá jedna věc. Upletla jsem si na sebe oprátku a stoupla si na bednu jeho pozornosti. No ta bedna je jeho a on má právo si ji kdykoliv vzít zpátky. Tohle je můj problém a já ho musím vyřešit.
– Je, opravdu? Vždyť je to tvůj milý, tvůj partner, takhle by ses neměla cítit v žádném vztahu. Možná to nedělá naschvál, ale je na něm, aby tomu zabránil.
– A to je ten problém. Já si totiž myslím, že pokud se kvůli tomu já cítím špatně, mám vždycky moc to ovládat. Nejdřív chci já být funkční na 100% a chci mít před svým prahem zameteno, a pak chci teprve ostatním říkat, co dělají zle.
– Ale tohle je přece blbost, ve vztahu máte oba dbát na to, aby se ten druhý necítil zle.
– Ale on dělá, co může. Stará se tak moc, jak dovede a já bych si připadala jako hrozný sobec, kdybych ho nechala jít. Miluju ho. Hrozně moc. Proto chci udělat maximum, abych byla šťastná.
Korektor, zakladatelka projektu Sám s(t)ebou. Hraje na bicí a jednou bude mít doma axolotla nebo velrybu. K Vánocům si každoročně přeje rovná práva pro všechny;)