Tato unikátní opera napsaná muzikálním géniem Mozartem je pravý poklad Prahy. Dílo napsané prakticky několik hodin před premiérou už tehdy ve Stavovském divadle sklidilo obrovský obdiv, který stále přetrvává dodnes o několik století později.
Díky vynalézavým režisérům a snaze Národního divadla, opera Don Giovanni přežívá staletí. „Existuje-li ještě na světě místo, kde Mozart osobně premiéroval některou ze svých oper a na němž se dodnes hraje divadlo, pak je to jedině Stavovské divadlo. Opera Národního divadla o tuto unikátní tradici s hrdostí i starostlivostí pečuje již po celá desetiletí.“ V roce 1969 se hra po neuvěřitelně dlouhé době obnovila. V roce 2025 hru poprvé režíroval Alexander Mørk-Eidem, který má kořeny švédské a norské. K ruce měl zkušeného dirigenta Karstna Jaruschkema. Dohromady dokázali znovu stát na místě Mozarta a tvořit umění.
Úspěch a sláva hry není zásluhou pouze režiséra. Národní divadlo má k dispozici neuvěřitelně šikovné scénografy. Ti si vyhráli se zvedací oponou, která byla využita hned několika způsoby. Jednou jako stůl pro hostinu, jindy pak zase jako postel. Scénograf Christian Friedländer skvěle pracoval s popředím a pozadím. Vzadu zpíval sbor a vepředu se dohadovali sólisté v neuvěřitelných výškách Mozartových árií. Kostýmy dělala Jenny Ljungberg, která se očividně vyzná. Ačkoliv byla inscenace trochu zmoderněna, kostýmy měly historický nádech, díky kterému je toto představení mezi těmi novými stále tak unikátní.
Vedlejší, ale ne méně důležité, postavy si společně s orchestrem Národního divadla také zaslouží obdiv. Prostor divadla vyzdvihl herecké, ale hlavně pěvecké výkony svou unikátní akustikou.
Potlesk na konci skoro tříhodinové hry ukázal, že ačkoliv už opera není tak oblíbená, stále je milovaná. Bohužel představení rušilo časté tleskání mezi jednotlivými výstupy, když to ale člověk překousne, může si užít jedinečně tragickou a humornou operu Dona Giovanniho.
Ráda jím, zpívám a rozebírám politickou scénu světa.
“Mám docela hlad” -Jindřich ze Skalice