Abyste se dostali včas na waldorfský festival, musíte si pořádně přivstat, pokud jste teda z Prahy a festival je v Příbrami…Akce trvá již třetí den. Pražské lyceum se přidává v pátek 31. března.
Přicházím ke škole, ale něco se mi nezdá, podle navigace místo sedí, na zídce vidím dokonce nápis: „Waldorfská škola“, ale pořád se mi to neshoduje se vzpomínkami. Zkusím projít vjezdem a jít podle intuice kolem budovy, přes dětské hřiště a ano! Vypadá to, že jsem správně. Scházím ze schodů na povědomý dvorek a mířím hned k hlavním dveřím školy. Uvnitř je přátelská, klidná a zároveň napjatá atmosféra. Vstupní hala je docela prázdná, zahlédnu jen pár brouzdajících studentů a z pootevřených dveří slyším zaujaté rozhovory učitelů.
Konečně jdeme po točitých schodech do divadelního sálu, tedy na vysoko připevněný můstek přímo naproti pódiu. Tělocvična převlečená za kulturní místnost je vybavená moderní technikou, především velkými barevnými reflektory. Pan ředitel příbramské školy zrovna dokončuje svou úvodní řeč před očekávaným divadelním představení – Revizor, v podání místního 3. ročníku waldorfského učiliště. Hlediště má vysokou účast, všichni se těší na to, co studenti předvedou. Těsně před začátkem ještě tradiční (jak jsme se později dozvěděli) úvodní scénka dvou milých studentek a hra začíná.
Takových představení jsme mohli vidět mnohem víc. „My už jsme tu od středy“, říká mi moje kamarádka z dětství, kterou jsem šťastnou náhodou potkala v eurytmickém sále. Odpovídám jí, že jsem toho moc o festivalu nevěděla. V tu chvíli mě zamrzelo, že jsme se tu objevili až dnes. Potkala jsem ještě několik známých tváří, které jsem roky neviděla. Myslím, že kdybychom měli možnost trávit v Příbrami více dní, nabila bych se ještě větším množstvím pozitivní energie než za tuhle krátkou chvíli. Na druhou stranu, přijít o další dny vzácné epochy embryologie, by nikdo nechtěl.
Slyším znění gongu.
„V deset tady máme sraz“, zvolá někdo z mých spolužáků, když se chystám vyrazit na další výstup jiné třídy. Vzhledem k tomu, že to je za pár minut, zůstávám trochu zklamaně v eurytmickém sále, kde máme všichni své věci. Začnou probíhat naše první zkoušky v cvičkách, převlékáme se do půvabných eurytmických plášťů a asi po hodině příprav se přesouváme na podium. Generálka probíhá za pár již přítomných diváků, což nás lehce znervózňuje. Stejně se však snažíme soustředit na poslední pokyny paní učitelky Forbakové.
Když se všechno zdá být ready, (včetně našich skvělých hudebníků), nebo spíš, když už náš čas na zkoušku vyprší, celí natěšení a trochu nervózní se schováváme za oponou. V záři reflektorů nastupuje nejdřív skupina ztvárňující báseň o fyzice a historii, po nich nastupuje moje skupina s básní „Spirála dechu“. První řady jsou úplně prázdné, toho jsme si všimli všichni. Snad proto, že je naše vystoupení jedno z posledních celého festivalu, a taky je čas oběda. Dvořák, úklona a honem pryč, jde se připravovat další třída. Máme to za sebou.
První dojmy po představení jsou takové: „Bylo to dobrý, pár zaškobrtnutí a zpožděných nástupů jsme se sice nevyhnuli, ale myslím, že to určitě na diváky zapůsobilo. U „fyziky s historii“ se nikdo moc nesmál… ale to se nikdy nedá odhadnout, čemu se bude publikum smát. Paní učitelka byla myslím docela spokojená a hudebníci nás taky pochválili :)“
Á teď hurá na jídlo! Někteří si zajistili oběd přímo ve školní jídelně, já s pár spolužáky si jdeme sednout do altánku před školou. Prší. Tiše si zpíváme a mlaskáme a usmíváme se na sebe. Je nám dobře.
Sál se zaplňuje, diváci se usazují. Pan ředitel Robert Žák, jako tak činil po každém výstupu studentů, symbolicky doplňuje nádobu luštěninami za naší eurytmii a uvádí České Budějovice. Čtvrtý ročník si na festival připravil také eurytmii, na několik básní. Ještě před tím, jsme ale měli možnost poslouchat velmi profesionální koncert dvou studentů. Publikum tleská, ale violončelista hraje dál a kroutí hlavou, aby dal najevo, že ještě neskončil. Řekla bych, že nakonec se všem nejvíc líbila improvizace klavíristy, na téma noční údolí.
Co by to bylo za waldorfskou akci, kdyby se nezapojili všichni návštěvníci a nezazpívala si za doprovodu dětského orchestru celá tělocvična. Konec se velmi loudavě blíží…
V pořadí druhý FestiWal Vladimíra Nejedla v Příbrami uzavírá židovská píseň Lo Yisa Goy.
Zastává roli korektorky. Má radost z hudby, pohybu a sluníčka. Těší se k moři.