Když se řekne slovo samuraj, většině se jistě vybaví konzervativní elitní válečníci odění do tradiční japonské zbroje. To je celkem zkreslený pohled, protože postupem času se jejich společenská role měnila. Předtím než si však ukážeme, proč tato vrstva už neexistuje, a co vedlo k jejímu pádu, je důležité si ujasnit, kdo vlastně samurajové byli.
Byrokratičtí válečníci
Úplný zárodek této vrstvy se objevuje už v 8. století. Původně to byli úředníci najímání císařem, jejichž funkce se dědila. V této době mělo Japonsko slabou rolnickou armádu, ale ukázalo se, že tito byrokrati, konkrétně to byli jejich statní synové, jsou v boji mnohem lepší než zemědělci. Z těchto úředníků se tak stávali venkovští vojenští šlechtici specializující se na jízdní lukostřelbu neboli samurajové. Jejich vzestup přišel v 10. až 11. století, kdy získávali stále větší vliv. Na konci 12. století se tato vrstva dostala po občanské válce k moci v čele s šógunem, na kterého se přesunula císařská moc, císař sice zůstal na trůnu, jen už měl pouze formální postavení.
Válečníci bez války
V 2. polovině 15. století však Japonsko postihla další občanská válka, kdy se tento stát rozštěpil na mnoho malých knížectví, které mezi sebou vedly boje. Z tohoto konfliktu nakonec vyšel vítězně, Tokugawa Ieajasu, jenž na konci 16. století sjednotil Japonsko a vyhnal evropské cizince, kteří do země přinesli střelné zbraně a křesťanství, které bylo následně zakázáno. Země vycházejícího slunce upadla do izolace a začalo dlouhé období míru, takzvané Edo, kdy vládli šógunové rodu Tokugawa. Tato perioda trvala skoro 250 let, během této doby byli samurajové na vrcholu pevně daného společenského žebříčku a měli mnoho výsad, mezi ně například patřilo právo mít příjmení nebo výsada nosit dva meče.
Rýže základ života
Z válečníků se tak postupem času stávali vzdělaní šlechtici, kteří většinou pracovali ve státní správě a dostávali od státu penzi v podobě velkého počtu rýže. Na první pohled se může zdát, že by penze v podobě peněz dávala větší smysl, zde je však důležité podotknout, že samurajové pohrdali penězi. Avšak aby mohli vykonávat povinné cesty za šógunem do hlavního města, a zde se si zaopatřit okázalé bydlení, peníze nutně potřebovali. Získávali je směnou od obchodníků, takže samurajové postupně chudli a obchodníci, kteří byli v nejníže ve společenském žebříčku, bohatli. Ačkoliv se nám to může zdát podivuhodné, ti nejbohatší, tedy kupci, se nacházeli společensky nejníže. Ono to samotné rozdělení do stavů bylo zajímavé. Nejvýše byli samurajové, šlechtici s vojenskou tradicí, pak byli zemědělci, protože pěstovali velmi důležitou rýži, dále byli řemeslníci, jejichž produkty se pokládaly za méně významné a nejníže byli už dříve zmínění obchodníci, jelikož nic nevyráběli a jen obchodovali s tím, co jiní vyrobili. Tento feudální systém však přinesl dost škod, jelikož kvůli špatným úrodám bylo nedostatek rýže, což způsobovalo nejen hladomory, ale i zadlužení rolníků a snížení penzí samurajům.
Konec starých pořádků
Takto to v Japonsku fungovalo až do doby než k japonským ostrovům v roce 1853 připlul s válečnými plavidly americký komodor Matthew C. Perry, který o rok později použitím výhružek donutil šóguna podepsat pro zemi vycházejícího slunce velmi nevýhodnou obchodní smlouvu, jež po téměř 250 letech znovu otevřela tento ostrovní stát vnějšímu světu. To vedlo k tomu, že koloniální mocnosti se začaly snažit vytvořit si zde silný vliv, z toho ale (nejen) samurajové moc nadšení nebyli, a to především ti ze Sacumy a z Čóšů. Proto se také rozhodli v 60. letech 19. století, i kvůli nenávisti k samotnému šogunátu Tokugawa, ke vzpouře, s cílem vyhnat cizince a vrátit moc zpátky císaři. Ta vyvrcholila v roce 1868 v občanské válce Bóšin mezi reformisty, kteří chtěli ukončit vládu rodu Tokugawa, a konzervativními zastánci šógunátu. Nutno podotknout, že obě dvě armády bojovaly vybavené moderními zbraněmi, zastánci starých pořádků měli dokonce k dispozici i francouzského poradce, jenž se snažil do země rozšířit vliv Francie. Válku nakonec vyhráli reformisté.
To znamenalo zrušení vlády šógunů a předání větší moci do rukou císaře. To však bylo spíše formální, protože císař Meidži, po kterém se jmenuje toto období, byl teprve čtrnáctiletý mladík, a k moci se tak de facto dostali samurajové z vítězné strany konfliktu. Ti rychle zjistili, že cizince jen tak nevyženou, a proto se rozhodli přestavit Japonsko podle západního stylu. To znamenalo hodně reforem, které se části samurajům zásadně nelíbily. Jedním z prvních kroků bylo snížení jejich penze na polovinu roku nebo zrušení rozdělení země na knížectví a vytvoření nových správních celků. Další změna, která samuraje velmi zasáhla byla povinná vojenská služba pro všechny obyvatele, což tuto privilegovanou vrstvu pošramotilo, protože do té doby byli jedinými válečníky oni.
S tím souviselo i zrušení dělení obyvatelstva podle stavů. Vláda se ale tyto bývalé vojenské šlechtice snažila zapojit do chodu nově nastavené společnosti, například možností vyměnit rýži za dluhopisy. Tato směna však začala být od roku 1876 povinná, to se týkalo i ostatních šlechticů. Ti toho však využili mnohem lépe než samurajové, jen jedna pětina samurajů byla ochotna směnit rýži za cenné papíry. Tento příklad názorně ukazuje samurajské pohrdání penězi a jejich těžkou adaptaci na volnotržní systém. Příslušníci této bývalé vrstvy, kteří se dokázali zapojit do společnosti, většinou nacházeli uplatnění jako úředníci, vojáci nebo učitelé, byli však i ti, které situace donutila stát se lupiči nebo dokonce obchodníky, na druhou stranu tu máme i bývalé samuraje, kteří se nedokázali s velkými reformami smířit.
Poslední odpor dohasínající vrstvy
Začaly vznikat vlny povstání, a to v bývalém sacumském knížectví, paradoxně na území, které bojovalo ve válce Bóšin na straně reformistů. Poslední, největší a nejznámější rebelie vypukla roku 1877, tedy rok po tom, co samurajové přišli o poslední privilegium. Tím bylo právo nošení dvou mečů. Zajímavé na této rebelii je to, že ji vedl Takamori Saigo, jeden z mužů, který v té občanské velel armádě proti zastáncům šógunátů, a taky jeden z vlivných politiků po zhroucení vlády rodu Tokugawa. Ten přišel s nápadem, že by přijel do Koreji, kde by se choval provokativně, a tím by donutil Korejce ho zabít, což by mohlo ukázat nepostradatelnost samurajských válečníků. Tento plán se však vládním kruhům nelíbil, což Saiga urazilo, a následně se ujal vedení celého povstání.
Je nutné podotknout, že vzbouřenecká armáda mimo válečníků v tradiční zbroji disponovala dělostřelectvem i puškami, ty ale v Japonsku byly už od prvního příchodu Evropanů. Nicméně vzpoura nakonec nebyla úspěšná a samotný Takamori Saigo, v bitvě u Širojamy, kde jeho armáda o síle zhruba 500 mužů prohrála proti 30 000 císařské armádě, padl a s ním i naděje po opětovném vzestupu samurajské vrstvy.
(náhledový obrázek, zdroj, Txarli San)
Zastává pozici manažera a editora společenské rubriky. Je milovníkem historie i dobrého jídla.