Oxana Smilková je režisérkou, divadelní herečkou, výtvarnicí a autorkou. Narodila se v Kyjevě 16. srpna 1955. Vyrůstala v rodině vysokoškolských profesorů. Vystudovala Kyjevský státní institut divadelního umění – obor herectví a následně i Státní akademii divadelního umění v Moskvě – obor režie. Po studiu pokračovala přímo do světa moskevských divadel, kde získala nemalý úspěch. Do Čech přišla za svým moravským manželem v roce 1994 a od té doby žije v Olomouci. Režírovala různá představení nejen v Čechách a na Moravě, ale i v Londýně a Kyjevě. Od svých prvních režií v ČR v roce 1996 patří u nás k předním režisérským osobnostem moderní doby. Její představení diváci mohli vidět např. v Národním divadle v Praze (Mistr a Markétka), v HaDivadle Brno (Hamlet), ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (Racek, Maškaráda, Višňový sad), v ostravském Národním divadle moravskoslezském (Strýček Váňa)… Mnoho let byla vedoucím Ateliéru herectví na JAMU v Brně, a to až do roku 2022. Momentálně se věnuje především workshopům v zahraničí.
(Více informací najdete na https://smilkova.cz/ )
Hezký den, paní režisérko! Před pár lety jsem viděla vaši inscenaci „Světová duše“ se studenty JAMU, která mě velmi zaujala. Plánujete tuto hru někdy znovu přivést k životu? Já bych se určitě přišla zase podívat.
Ano, vzpomínám si na setkání s malou Rozárkou v roce 2019, kdy můj herecký ročník přijel do Prahy zahrát svoje první absolventské představení Světová duše.
Já jsem pro každý nový herecký ročník vždy hledala a propracovávala unikátní materiál pro jeho absolventskou inscenaci. Tu jsem pak režírovala a tím se uzavíralo jejich čtyřleté studium, výuka, výchova a proces vývoje herecké profese. Jako první to byla Hra na Leara na motivy Shakespeara, pak opět Shakespeare – Hamlet a Komedie omylů, poté Čechovovy Tři sestry, dále Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvátora Dalí (o životě a tvorbě S. Dalí) a poslední realizované představení studentů mého Ateliéru na JAMU byla právě Světová duše, inspirovaná dílem Čechova, da Vinciho, Cvětajevové, Arsenija Tarkovského a Rudolfa Steinera.
„Světová duše“ byla jedinečné a neopakovatelné přestavení konkrétního hereckého ročníku, není tedy možné ho zopakovat.
Jak se vám pracuje s mladými lidmi?
Ráda pracuji s mladými lidmi. Dává mi to sílu a odvahu vytvářet mezigenerační dialog s novými lidmi, kteří se touží stát herci. Vždyť divadlo je o dialogu, že? Vznikají otázky – pak odpovědi – nebo mlčení – nové otázky… Snažím se ve studentech poznat a probudit „tvůrce“, schopné aktivně a oddaně měnit náš svět k lepšímu. Vrátit mu krásu, lásku k člověku a ke všemu živému. Celý život věřím, že jen krása spasí svět, který zabloudil ve lži a nenávisti.
V čem se nejvíce liší učení na JAMU a na workshopech?
Na JAMU měl každý můj ročník svůj vlastní program osvojení si sebe sama jako „uměleckého materiálu“ pro hereckou tvorbu. A taky program výchovy vlastní osobnosti. Bylo to náročné, vyžadovalo to od studentů absolutní koncentraci psychických a fyzických sil, ale stálo to za to. Všichni studenti měli nakonec štěstí – dostali se na naše přední divadelní scény a našli si tam své jedinečné místo. Dnešní divadelní prostředí si žádá především týmového herce, ale je hlad i po duchovních lídrech.
Snažila jsem se s každým novým ročníkem vytvářet jedinečný tvůrčí tým. Měnila jsem a hledala také program herecké etiky a technického vybavení činoherního herce, což vedlo k vytvoření vlastní herecké techniky mého ateliéru, kterou jsem pojmenovala „Metaforická metoda“. Pomocí této metody studenti zkoušeli a vytvářeli svá první absolventská představení Světová duše v roce 2018 i poslední chystané přestavení Odsouzeni milovat aneb rukopisy nehoří (podobenství o románu Dostojevského Idiot), které se bohužel neuskutečnilo. (Režisérčinu knihu „Metaforická metoda“ vydalo nakladatelství JAMU v roce 2017. – poznámka autorky)
Výuka na mých workshopech je odlišná. Jde o krátkodobé intenzivní setkání studentů a herců směřované k poznání nových technik a způsobu herectví. Pro práci na zahraničních workshopech vybírám nejčastěji text Shakespearova Hamleta a japonskou poezii 7. – 12. století hokku a haiku. Používáme je v originále i v rodném jazyce herců a studentů.
Připadá vám nyní téma nějaké hry aktuální?
Když čtu hru, tak její děj je vždy jen literární materiál. Je tam nějaké téma, ale pro mě je důležitější, co je pod tím. Co je v té hře jakoby neviditelné. Například Višňový sad: Raněvská má sad a Lopachin ho chce koupit, protože Raněvská nemá peníze. Jejich neporozumění je v tom, že on, jako člověk, kterému se Raněvská líbí, jí chce pomoct, protože on ten sad koupit může a považuje to za dobré obchodní partnerství. Raněvská ale sad prodat nedokáže, protože on pro ni není majetek, ale KRÁSA, bez níž nemůže žít a nemůže prodat svoji minulost. To je příběh tohoto dramatu. Čechovovy hry patří do klasické literatury, což znamená, že mají v sobě věčné téma, které se může rozvíjet různými způsoby. Dnes například vidím, že Višňový sad je o věčné válce lidí mezi sebou… oni mlčí, nechtějí konflikty a skandály, ale chtějí zvítězit ve svých zájmech. A když se podívám, co se děje dnes ve společnosti a ve světě, je tohle téma velmi aktuální. Pokud ale vidím, že představení by skončilo tragédií a já nemám tu sílu pomoct pochopit lidem, že je to tragédie, tak tu hru dělat nebudu. Musela bych se na ni podívat z jiného úhlu, zda je nějaká možnost zabránit té tragédii… zda třeba Raněvská může obětovat sad a darovat ho Lopachinovi, pokud by ucítila, že Lopachin uviděl krásu toho sadu… To je to, co je v textu neviditelné, co vidí jen režisér. Najít nové překvapivé řešení situace, které nikdo nečeká, a tím zastavit konflikt mezi postavami.
Pracujete raději s již vám známým souborem nebo dáváte přednost poznávání nových tváří?
Já potřebuji vědět, s jakými herci pracuji, chci vidět, co jsou to za lidi. Pro mě člověk je důležitější než jeho profese herce. Když jsem si vybírala své studenty do Ateliéru herectví, vždy první testy byly na poznání jejich lidské osobnosti, až potom přišly na řadu testy na fantazii, vůli, představivost a podobně… Takže dnes bych asi už nešla režírovat v ČR do divadla, které neznám.
Který z autorů je vašemu srdci nejblíže?
Nejvíce ze všeho mám ráda pohádky, třeba Andersena. Protože tam je to, co není ani u Shakespeara. Tam je naděje. V každé pohádce je naděje, že světlo, které v sobě nese každý člověk od momentu narození, zvítězí. Ne dobro, ale světlo zvítězí.
A největšími autory pro mě jsou tři autoři: 1) Čechov, 2) Sofokles a 3) Shakespeare. Ale jsou samozřejmě i další, kteří mě zajímají.
Chystáte nějaké nové představení?
Mám teď rozpracovaný jeden projekt s polskými studenty, který by měl být zakončen představením Hamleta. Další smlouvy jsou podepsané, ale dokud se nezačne zkoušet, není nikdy jistota, že se uskuteční, tak o nich nechci mluvit. Ale jinak mám plánů na několik životů.
Rozárka Zámorská
mám ráda barevný ponožky, starý knihy a vůni moře, ráda si čtu a chodím na procházky v dešti, maluju medúzy a koukám s babičkou na detektivky