Miluju květiny. První sněženky, když vylezou ze zmrzlé hlíny, kopretiny na rozkvetlé letní louce i slunečnice vysušené horkým srpnovým vzduchem. Díky nim je vždycky svět a žití v něm krapet příjemnější.
Jenže pak přijde zima. A v zimě každá z těchto rostlin spí a vše kolem se najednou ponoří do smutku a ospalosti. Proto, kdekoli je možnost, mám i květiny pokojové. Jsou krásné bez ohledu na roční období a vždy zútulní jakýkoli prostor. Je s nimi ale ta potíž, že je člověk musí zalévat. Každou jinak často, v jinou dobu, někdy dokonce na jiném místě.
A tady nastává ten největší problém. Z nějakého důvodu nejsem totiž vůbec schopná na to myslet. Takže se pak vždy vracím domů a s hrůzou sleduji, jak jejich listy žloutnou a pomalu opadávají.
Jak je to možné? Vždyť jinak si tyhle věci pamatuji a dávám si pozor, abych něco důležitého nezapomněla. Kdy si odhlásit obědy, dát vědět rodičům, co se mnou je a tak dále. Jenže u zalévání je to úplně jiné. To si tak přejde týden, týden a půl a já si na kytky opět ani nevzpomenu. Naštěstí mám skvělou maminku, která je čas od času zkontroluje, jenže na to se také nemůžu spoléhat.
Pokud jde o květiny v mém pražském pokojíčku, tam je to ještě horší. To jsme si totiž jednou s mými spolubydlícími řekli, jak by bylo hezké, vyzdobit si náš nehostinný pokoj internátu nějakými těmi živými rostlinkami. A bylo. Prvních pár měsíců. Jenže jak člověk odjíždí na víkendy a různé prázdniny a závěsy v pokoji často zůstanou celý den zatažené, květinám to nesvědčí.
Je to marný boj, který stěží někdy vyhraju. Ale nikdy se nevzdám a snad se mi jednoho dne podaří, aby mé květiny přežili více jak půl roku. Myslím, že jim to i dlužím.
táhněte do háje všichni pryč, chtěl jsem jít do ráje a nemám klíč.