Samozřejmě, že se vzbudíš ve tři čtvrtě na deset, protože vedle hlavy na tebe nečíhá tvůj milý telefon a budík ti nezvoní. Naštěstí je víkend, a tak jsi poprvé – a možná naposledy – vděčný za to, že existují novoroční předsevzetí.
Ráno se zdá jednoduché, protože – stejně jako každý den – následuješ rutinu, kterou máš zažitou celý život. Na změnu, třeba jen ve formě ranního pozdravu slunce, ještě nemáš odvahu. Zatím jedno po druhém, říkáš si.
Sedíš ve vlastních nejistotách, které srší z tvého nitra zpátky na tebe, ale čtyřicet let života strávených v metropoli, ve zvrácené společnosti, tomu moc nepomáhá, že? Křupky s mlékem – na tom přece není nic špatného. Sice mi moje kamarádka s naoko zdravým životním stylem říkala, že by bylo fajn mít doma aspoň nějakou zeleninu, ale dnes jsem bez mobilu a už tak toho pro sebe dělám dost.
Ke snídani si nepustíš YouTube a virtuózně se dál láduješ cukry. Máš přece prázdniny a o prázdninách je normální se dívat na filmy. Navíc Star Wars je skoro dokument. Tři hodiny tlíš na pohovce – a s tebou i veškerý tvůj životní potenciál.
Po filmu ti na televizi naskočí zprávy. Jak jinak, když je celý digitální svět vybudovaný tak, aby lapil naši pozornost a vysál z nás motivaci. Vidíš upoutávku na dokument o mladých lidech závislých na sociálních sítích. Skoro boxuješ do vzduchu a naparuješ se.
„Mě se to netýká, mě nemají v moci!“
Ale po další hodině prosezené před obrazovkou si po očku všimneš, že venku už se skoro setmělo. No jo, dny jsou v zimě krátké, to není tvoje chyba. Teď už nic nemá cenu začínat.
Snažíš se ukonejšit, ale výčitky svědomí tě pohlcují víc a víc. Nebyl dnes ten den, kdy se ti změní život? Nebylo to ale i včera? A co ten den předtím?