Kouzelná flétna režiséra Vladimíra Morávka dokazuje, že k modernímu pojetí díla není vždy nutné překopat dílo celé. Dobové kostýmy podpořené moderními prvky dodávají opeře skvělý ráz a zařizují, že divadlo zasáhne a ohromí.
Opera představená 18. 1. 2026 ve Stavovském divadle je v mnoha ohledech inovativní, i přesto si však udržela svou dobovou krásu. Samotné libreto Emanuela Schikanedera zůstalo nezměněno. Milostný příběh Tamina a Paminy je pořád stejný a hudba jednoho z nejlepších skladatelů všech dob tento příběh dokresluje stejně silně, jak jej mohla dokreslovat před téměř 250 lety.
Inovativnost režie se nejvíce projevuje právě v roli Mozarta, který se sám dostal na jeviště. Geniální skladatel, kterého hraje Ondřej Mataj, vystupuje jako doprovodná, a přitom důležitá postava. Jejím hlavním úkolem je překlad cizojazyčných rozhovorů (které na rozdíl od árií nejsou otitulkovány), bohužel je ale tento překlad často rušivý. Samotná postava Mozarta je ale velmi povedená, jakési okno do minulosti díla.
Další velmi moderně pojatou částí představení jsou kulisy. Jsou to na velká plátna vytištěné obrazy, které sice nejprve působí chaoticky, s dobovými kostýmy Tomáše Kypty ale souzní a do hry zapadají tak skvěle, že nám z nich běhá mráz po zádech. Jediná méně povedená kulisa je snad Papagenova zvonkohra. Je metaforicky znázorněna jakousi blikající zlatou pyramidou, která ze hry docela vybočuje.
Z postav by se nedala nevyzdvihnout Pamina, která v podání Markéty Klaudové je snad nejlepší postavou celé hry. Její čistý hlas s doprovodem skvěle dirigovaného orchestru Národního divadla naplňuje všechny emocemi a v tragickém okamžiku, kdy zazní slavné „So bist du meine Tochter nimmermehr! So bist du mei…, meine Tochter nimmermehr!“, by se napětí v divadle dalo nožem krájet.
Když už ale byla zmíněna slavná árie, bylo by nanejvýš nezdvořilé nezmínit se o skvělém výkonu Diany Schnürpel, která se do role zlé Královny noci vžívá s obrovským elánem, a i nejtěžší „vysoké c“ zvládne vyzpívat s nevídanou čistotou. Dalšími postavami, které určitě zaujmou, jsou Papageno, kterého velmi procítěně hraje Lukáš Bařák, a jehož s Papagenou společné „Es ist das höchste der Gefühle, Wenn viele, viele, viele, viele, Pa, pa, pa, pa, pa, pa, geno“, je opravdu nezapomenutelné. Či tři géniové, kteří jsou na rozdíl od originálu znázorněni třemi dívkami z Kühnova dětského sboru, a jejichž čistota zpěvu je naprosto neuvěřitelná.
Nakonec si představení sklízí bouřlivý potlesk, který je nadmíru zasloužený. Tato hra dokazuje, že staré klasiky se dají zpestřit, a přitom zachovat jejich starou krásu. Jsem rád, že se Morávek nebál vydat tímto směrem a doufám, že se jím v budoucnu někteří inspirují.
Škála věcí, které mě zajímají je tak pestrá, že by bylo téměř nemožné ji zde celou vyjmenovat. Stačí vědět, že si s vámi o čemkoliv rád popovídám.