Mám bratra. Je nám 17 a jsme dvojčata. Navzdory dokonale odlišným povahám a různorodým preferencím týkajících se tématu, kterou činnost provozovat v kterou denní dobu, spolu sdílíme malý pokoj.
Můj milý bratřík, ačkoliv věkem mi ne nepodobný, ještě donedávna chováním odpovídal dítěti základoškolského věku, v čemž ho bohužel zbytek rodiny, ač sám s jeho chováním nespokojen, podporoval. Všichni ho obletovali, vyzdvihovali, pomáhali se vším možným, ale taky hodně kritizovali. Buď jeho samotného (ovšem nikdy ne přímo jemu do očí! to by chudáček mohl těžce nést…) nebo častěji sami sebe navzájem. Všichni nadávali na všechny. Například babička v soukromí často nadávala na maminku, maminka na tatínka, tatínek zase na babičku…Každý si myslel že dělá to nejlepší, jen ti ostatní že mu to kazí, že kdyby bylo po jeho, který jediný ví, co přesně se má s takovým dítětem dělat, problém by záhy zmizel. A tak to šlo týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem… jen můj milý bratřík, jako by si vůbec ničeho nevšiml.
Žil si svůj spokojený život s vědomím, že ačkoliv se kvůli němu všichni hádají, všichni se za něj, sice každý po svém a ideálně taky v rozporu s ostatními členy rodiny, postaví a pomůžou. Přijímačky? Pohoda, on to někdo nějak zařídí, já si tady jako spočítám pár příkladů a bude to dobrý.
Tady ale přišel kámen úrazu, neboť tohle mu opravdu nikdo nezařídí. Po několika letech konečně přišel důvod k probuzení a sjednocení jeho nejbližších, jako se národ sjednotí ve chvílích krize.
Ovšem veprostřed těch hádek a rozepří stojím já, cholerik, který je po celou dobu vystaven neúprosným salvám v podobě všech rodinných výlevů (neboť proč by si přece tu kritiku sdělovali navzájem, když to stačí říct mě, že), bratrova chování a v neposlední řadě silnému nutkání…no, vezměte si třeba svého sourozence. Nemáte občas chuť ho odvést někam do divočiny, tam ho nechat, a zbavit se všech problémů?
Zároveň ale trpím něčím, čemu se říká bratrská láska.
To je ten jediný důvod, proč jsem nepodlehl onomu nutkání. V ten nejhorší moment mého běsu si vždy vzpomenu, že ho mám vlastně rád. A co bych tu bez něj v tom malém pokojíku sám dělal?
Hudebník, zpěvák, horolezec, dobrodruh, fotograf a elegán v jedné osobě. Jeho koníčkem je historie. Rád se vrhá do různých dobrodružství a miluje divokou přírodu, nejvíc hory.