V trávě nedaleko chodníku leží zapomenuté hovínko. Kouká na nebe skrz zelená stébla trávy a ta se mírně kývají ve větru. Po nebi putují bílé mraky a hovínko má pocit, jako by se pohybovalo s nimi. Ale ne… zůstává pořád na stejném místě. Mezi čtyřiceti osmi stébly, v trávníku, který odděluje chodník od silnice, naproti žluto-modrému plastovému obalu od sušenky, téměř na dosah odpadkového koše. Ten by pro něj byl vstupenkou do jeho vysněného dobrodružného putování.
Už to bude týden co jej, tedy hovínko, Punťa na tomto místě nechal a jeho PÁN SE ANI NEOHLÉDL. Ještě stále to nepochopilo. Cítilo se odhožené, zrazené a zapomenuté. Kdyby mohlo, snad by se i rozplakalo. Ale ani to nemůže. NEMŮŽE NIC! Jen ležet v trávě, sedět a pomalu tlít.
Alespoň, že tu byly mouchy. Vždycky na něm přistály a hovínko nenápadně poslouchalo jejich rozhovory. Co se kde děje neobvyklého, ale také vypravování z cest, jak to kde vypadá… Na poli, v lese, nebo na louce. HOVÍNKO BY SE MOC CHTĚLO PODÍVAT NA LOUKU. Prý je to tam velmi hezké. Je tam spousta kytiček, všechno krásně voní a kolem bzučí včely… NE! Ono musí TRČET tady. Znovu vzdychlo a rozhlédlo se kolem.
Čtyřicet osm stébel zelené trávy, jedno okousané od nějaké housenky. Pytlík od sušenky, tmavě šedá plochá nudné silnice, světlešedý dlážděný chodník, a ta PROVOKATÉRSKÁ KOVOVÁ TYČ OD KOŠE! Všechno to vidělo snad už milionkrát…
Bylo smutné. Chtělo plakat, křičet, ale nemůže… a tak bych vám to rád řekl já: „Přátelé, majitelé psů, LIDI… sbírejte hovínka po svých psích kamarádech, když oni to udělat nemohou.“
Kytarista charakteru veselého. Má rád jazykové hříčky a toulky přírodou. V Kampaku má na starosti grafiku a vlastní uměleckou tvorbu.