24. 2. 2022 den, kdy začala invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Dnes to jsou již dva roky (a deset let od ruské anexe Krymu) a válka se stále vleče. Nesmíme však zapomínat, že na Ukrajině se stále bojuje a stále potřebuje i naši pomoc. K druhému výročí od začátku ruské agrese se konaly demonstrace za Ukrajinu, ke kterým se připojilo asi 700 měst z celého světa. Na Staroměstské náměstí v Praze přišly vyjádřit svou podporu tisíce lidí. Vystoupil zde mimo jiné i prezident Petr Pavel, herec Ondřej Vetchý, ukrajinská uprchlice Nadiia Klymenko nebo Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni – jedné z organizací, které demonstraci připravili. Účastníci mohli vidět i video pozdrav od britského historika Timothyho G. Ashe nebo samotného Volodymyra Zelenského. Při této příležitosti jsem se rozhodla udělat dva rozhovory s lidmi, kteří se v pomoci Ukrajině aktivně angažují.
Rozhovor s Šimonem Pánkem
Šimon Pánek je spoluzakladatelem a ředitelem dobročinné organizace Člověk v tísni a původně (nedostudovaný) biolog. Rád cestuje a strká nos do věcí veřejných, v roce 1989 byl jedním ze studentských vůdců Sametové revoluce.
Jak Člověk v tísni rozhoduje, v jakých zemích bude pomáhat?
Podle velikosti potřeb, zjednodušeně čím větší krize, tím spíš tam budeme pracovat. Samozřejmě jde i o to, jestli seženeme dost finančních prostředků a jestli vymyslíme, jak na to, což může být v některých válkách složité, především z důvodů bezpečnosti. Rozvojové programy pak máme v zemích, které byly nějak spjaty s rozvojovou pomocí České republiky, a když už začneme, tak většinou zůstáváme pomáhat dlouhodobě, třeba deset, dvacet let.
Kolik z vaší aktuální pomoci jde na válečné konflikty a kolik na Ukrajinu?
Ukrajina představuje asi 30-35 procent z naší zahraniční pomoci, velká je i naše práce v severní Sýrii, o kus menší pak pomoc v Afghánistánu či Kongu a Jemenu. Zbytek se dá říct, že jsou bezpečnější země. Nicméně svět je ve strašném stavu, a zatímco před 10 lety byla rozvojová a humanitární pomoc zhruba půl na půl, dnes je humanitární a krizová pomoc přes 80 procent naší práce.
Zvyšuje se počet válečných konfliktů, kde Člověk v tísni v poslední době pomáhá?
Ano zvyšuje, přibyl Jemen a hledáme cesty, jak efektivně pomáhat v Súdánu.
Jak rychle zvládáte zemím, které se dostanou do války, pomoc poskytnout?
Jak kdy, například na Ukrajinu odjížděly první kamiony s pomocí 4 dny od vypuknutí války a vlak o den později.
Co je z Vašeho pohledu důležité pro pomoc ukrajinským uprchlíkům tady v ČR?
Nebýt lhostejní, začlenit děti do škol, umožnit co nejsnazší vstup na trh práce, aby rodiče, většinou matky, mohli pracovat a zároveň podporovat finančně ty, kteří pracovat nemohou, těch je ale jen malá část, cca 10-15 tisíc z celkového počtu dospělých.
Jak může obyčejný člověk kromě finanční podpory Ukrajině pomoct?
Rozhlédnout se kolem a podívat se, jestli právě v pomoci uprchlíkům nebo jejich dětem nenajde dobrý způsob, jak pomoci (odkazuji např. na web doucujte.cz). A být aktivní, chodit na akce, třeba sbírat svíčky pro Ukrajinu (projekt Světlo a teplo pro Ukrajinu), vysvětlovat lidem kolem sebe, proč máme uprchlíkům pomáhat…
Klesá v ČR zájem pomáhat Ukrajině?
Klesl hodně mezi podzimem a zimou roku 2022 a 2023. Od té doby se drží na podobné úrovni a vyloženě proti je stále jen jasná menšina.
Kdy jste byl na Ukrajině naposledy a jaký se z toho měl dojem?
Vrátil jsem se před dvěma týdny. Viděl jsem odhodlání, únavu, ale i vynalézavost lidí a velkou sílu žít dál, například teď na jaře osít co největší rozlohu polí…
Proč myslíte, že je důležité Ukrajině pomáhat?
Je to sousední země, myslím, že rozumíme tomu, co znamená být napaden cizí, daleko silnější zemí a obrovskou armádou… A pak v ohrožení jsou také děti, ženy, staří lidé – i my bychom doufali, že nám budou lidé pomáhat, kdybychom se ocitli ve stejné situaci.
Rozhovor s Ondřejem Černým
Ondřej Černý se živí jako kardiolog v jedné z nemocnic Libereckého kraje. Před medicínou vystudoval biologii. Je ženatý, má dvě malé děti. Je členem charitativní organizace Team4Ukraine.
Jak jste se vůbec dostal k tomu, že na Ukrajině pomáháte?
V roce 2014 zaútočily putinovské hordy na Krym a Donbas (nejvýchodnější oblasti Ukrajiny). To mě silně zasáhlo. Uvědomil jsem si, že to, co jsem dříve o totalitě v Rusku četl, je realita. Že česká historie, historie invaze do Československa v roce 1968 a následující zmar normalizace nejsou ukončené kapitoly dějin. Že je nespravedlivé a zbabělé, že k tomu Česko jako jeden ze států Západu mlčí. Že proti nám Rusko vede informační válku za pomoci dezinformací a ovlivňování veřejného mínění.
Po začátku úplné invaze v únoru 2022 jsem cítil stud a depresi, že mlčíme a žijeme zdánlivě normální životy a nedaleko od nás bojují lidé jako my o své rodiny, blízké, o svou zemi. Rozhodl jsem pomáhat a našel jsem si Team4Ukraine, abych mohl pomáhat účinně.
Proč se angažujete právě v pomoci Ukrajině, a ne třeba v jiné zemi?
Ukrajinci jsou nám všestranně blízcí. Dějinami – roky zápolili o vlastní státnost. Už po vzniku Československa po první světové válce u nás část jejich emigrantů našla nový domov, měli u nás několik středních škol a dokonce universitu. I v současnosti v Česku žijí a pracují. Zpravidla v oborech, o které my Češi moc nestojíme. Mají také velmi podobný smysl pro humor…
Když začal vpád, okamžitě jsem se do jejich situace vcítil, chodil jsem jako tělo bez duše. 25. února ráno jsem se v práci rozplakal před naší ukrajinskou uklízečkou, jestli nám dokáže odpustit, že jsme tohle dopustili. Odpověděla: „Nebojte se, pane doktore. My budeme bojovat…“ Nemohl jsem jinak než pomáhat. Abychom brzy nemuseli o své rodiny bojovat my.
V čem přesně Vaše pomoc spočívá?
Pomáháme jako tým. V Team4Ukraine je několik desítek lidí – značná část jsou lidé z Aktivních záloh Armády ČR, z policejního prostředí ale také překladatelé, automechanici, akademici… Já jsem lékař týmu. Zjistili jsme, že české nemocnice mají řadu vyřazených, ale plně funkčních přístrojů, které jsou schopny darovat. Umíme je dostat až na místo, i k těsné blízkosti fronty. Úplně stejně je to s vyřazenými ale funkčními záchranářskými sanitkami.
Zachytili jsme obrovskou a dosud trvající ochotu Čechů Ukrajině pomáhat. Formou dobročinných sbírek vybíráme a opět přímo na Ukrajinu sami převážíme nejrůznější zdravotní ale také taktický materiál – např. turnikety, kterými lze velmi rychle zastavit tepenné krvácení a zachránit tak život raněným.
Naše činnost rychle roste. Pořád vymýšlíme nové projekty, aktuálně třeba pořizujeme záchranářské batohy pro bojové mediky ukrajinské armády. Pomáháme vojákům i civilistům. Nebo přestavujeme v Česku koupené teréňáky Humvee – to je americké vojenské auto – na frontové sanitky, jež v létě doručíme jednotkám, které bojují s ruSSáckými vrahy (ten tvar „ruSSácký“ užívám úmyslně. Současné Rusko je vražedná diktatura a ztratilo právo být respektováno civilizovaným světem).
Je toho víc, odkazuji na náš web team4ukraine.eu.
Kdy jste byl naposledy na Ukrajině a co jste tam dělal?
Minulý víkend (úsměv). Vezli jsme zásoby, oblečení a hygienické pomůcky do jednoho ze sirotčinců a jednoho z domovů pro seniory na jihozápadní Ukrajině.
Tahle zařízení nikdy na Ukrajině netonula v penězích, ale s válkou se samo sebou všechno výrazně zhoršilo. Také přijala spoustu vnitřních emigrantů z ruSSáky obsazených území…fakt se musí ohánět.
Mohl byste případně popsat nějaký zážitek přímo z místa?
Jedete Ukrajinou a míjíte náborové plakáty do armády. Ve vesnicích spousty vlajek ohraničujících symbolické či skutečné hroby padlých. Na billboardech před městečky občas tváře a jména místních rodáků, kteří položili život v boji se Zlem. Nikdo si veřejně nestěžuje, jsou odhodlaní a ví, že nesmí couvnout.
V domově pro seniory jsme měli něco málo volných peněz a nabídli personálu – fakt hezky se v rámci možností o ty staříky starají – že jim koupíme čerstvé potraviny, které si jinak nemohou dovolit. Kuchařka jela do obchodu se mnou a stydlivě poprosila, jestli bychom byli tak hodní a koupili každému z babiček a dědečků půl buřtu a banán… Koupili jsme. V domově je rovnou převzal ředitel, sám donesl kuchařkám a povídá: „Tohle nám koupili Češi. Uvařte to dnes k večeři. A ať se na každého dostane!“ Až se kapku stydíte jak nepodstatné věci tady – v míru a blahobytu – považujeme za velké a obtížné problémy…
Korektorka, která ráda pozoruje západy slunce.