Tvé jméno jenom je můj nepřítel. Tys jenom ty.
Romeo a Julie, Julie a Romeo. Kdo někdy neslyšel tato jména, kvůli nimž je tento příběh tak krutý a tragický? Přece je děj tak jasný a známý, zpracován tolika různými způsoby, že se zdá skoro nemožné nad ním přemýšlet trochu nově, čerstvě a hluboce. Je to opravdu tak? Jedná se o přehrané, příliš omílané dílo, nad jehož krásou se nedokážeme pozastavit?
Jak jsem již zmínila, příběh považuji za opravdu známý. Odmalička jsem obklopená narážkami a zmínkami, takže jsem příběh znala dříve, než jsem ho vůbec byla schopna vnímat sama. Základem je samozřejmě kniha, původní Shakespearův text plný dlouhých, naivních a emotivních monologů o lásce, které jsou v podstatě to jediné, co si milenci řeknou. Kontrastem jim je tichá, plíživá nenávist rodů, která obě postavy tiše ovíjí a možná až nevědomky ovlivňuje. Přitom jsou si jí oba plně vědomi. Je to ale vlastně nesmírně kruté; jedná se o dvě malé bytosti, neznalé sebe samých a světa, které jsou vhozeny do složité, nepřívětivé situace mezi rody i dospívání jich samotných.
Julie je sice mladší, ale v něčem vyspělejší, vědomější. Cítí úzkost a napětí, i city k Romeovi doznává víc rozvážně, zdrženlivě. Působí trochu jemně, ale je z ní cítit obrovská síla a moudrost, má silný charakter, a i ve spontánnosti chce cítit záchvěv jistoty.
Dost, nepřísahej, ač se raduji, tak v sobě nemám žádné radosti z té dnešní shody; příliš kvapná jest a neprozřetelná a unáhlená; tak příliš jako blesk, jenž zanikne, než člověk říci může: »blýsklo se«.
Romeo je na rozdíl od ní větší svéráz. Chce Julii, miluje ji, a to mu stačí. Nic jiného pro něj na světě není, chce jí jen vylévat své mladé srdce a klanět se jí. Vnímá ji nadpozemsky, možná až idealizovaně. Je přece jen malá holka a i její krása a moudrost jsou zatím hrozně čisté a nevinné. Romeo už navíc „miloval“- Rosalinu, nepřístupnou dívku, která je navíc Juliina sestřenice. Je to teď doopravdy, jak slibuje? S kamarády je mu všechno jedno, býval bezstarostný a volný, před Julií je však pokorný a omámený.
Toť moje paní! Ó, toť láska má! Jsem příliš odvážný, neb ke mně nemluví tím hovorem. Hle, jak svou líci o dlaň opírá! O, kéž bych na ní rukavičkou byl, bych mohl se toho líčka dotknouti!
Chlapcovo spílání je vlastně docela úsměvné. Ó, Julie, nebo ó, Juliina kráso? Pár se měl zamilovat „na první pohled“, jde tedy o vizualitu obou postav? Přijde mi to zajímavé, příběh se vlastně dost dává za ideál tohoto citu, přitom pokud je pouze na základě vzhledu, není to tedy jen nějaká míra přitažlivosti? Oba charaktery jsou navíc tak mladé. Jsou to děti. Nemůžeme jim vyčítat zaslepenost, možná i v něčem sobeckost jejich chování. Děsí je navíc temný mrak jejich rodin, které se z nejasného důvodu tak nezvládají. Jejich smrt v náručí toho druhého, v dojemné odevzdanosti a loajalitě, je ale vlastně nakonec klíčem k rozuzlení všeho nesváru.
To je vlastně dost aktuální. Kolikrát mají rodiče problémy s milenci svých dětí, a nemůže nakonec utrpení jednoho přinést dobro druhému?
Pojďme na Romea nahlížet jinak, pojďme Julii ocenit. Příběh je vlastně mnohem hlubší a nadčasovější, než divadýlko, které jsme si z něj za ty roky udělali.