Žijeme v opravdu zvláštní době. Náboženství jsme vytlačili z veřejného prostoru tak důkladně, že když někdo vysloví slovo „víra“, ostatní zpozorní snad jako kdyby hořelo. A přitom se vlastně stačí rozhlédnout kolem sebe – totiž po společnosti – a zjistíme, že víra z ní nikdy neodešla. Jen změnila svou podobu.
Kdysi jsme se hádali o to, kdo má pravdu, jestli pohané s jejich bohy, křesťané s jejich bohem a jestli Bibli interpretovat tak, či onak. Dnes se hádáme, jaký vyznavač víry je morálně lepší a jestli vůbec nějaká víra či bůh existuje. Některé principy však z naší společnosti nevymizely, pouze se převlékly. Místo svatých máme celebrity, místo kázání se informace šíří přes internet a zpověď nahradily veřejné omluvy. Naopak třeba moderní diskuse občas upřímně připomíná spíš středověký koncil.
Když se člověk podívá zpět do dějin, může si vzpomenout na postavy, jako je třeba Jan Hus. Symbol odvahy, člověk, který byl ochoten zaplatit za přesvědčení jiných tu nejvyšší cenu. A ať už s jeho teologií souhlasíme, nebo ne, jeho příběh je připomínkou, že víra byla kdysi otázkou bytí a nebytí. Dnes je víra spíše otázkou vkusu. Jen takový výběr mezi mlékem polotučným nebo plnotučným.
Možná jsme si řekli, že po zkušenostech s totalitními režimy – ať už šlo o nacismus nebo komunismus – budeme opatrní vůči jakékoliv „velké pravdě“. Vždyť i ideologie se dokáže tvářit jako náboženství. Stačí si vzpomenout na kult osobnosti kolem Adolfa Hitlera nebo na mesiášské nadšení, které obklopovalo Klementa Gottwalda. I tam šlo o víru. Víru v lepší zítřky, vykoupení skrze systém, ráj na zemi.
Jenže člověk je bytost náboženská, nebo alespoň duchovní, i když si to nechce přiznat. Když nevěří v Boha, věří v pokrok. Když nevěří v pokrok, věří v trh. Když nevěří v trh, věří alespoň v sebe sama. Což je možná ta nejnebezpečnější varianta. Protože Bůh, ať už si o něm myslíme cokoli, byl vždycky také limitem lidské pýchy. Připomínkou, že nejsme středem vesmíru.
Zvláštní ale je, že zatímco náboženské instituce vliv ztrácejí, spirituální hlad roste. Lidé meditují, hledají „vesmírnou energii“, kombinují buddhismus s tarotem a jógou. V neděli si možná nepřečtou evangelium, ale otevřou si horoskop. Možná jsme se tedy víry přece jen nezbavili – jen jsme si ji zprivatizovali a změnili podle svého vkusu.
Možná bychom si ale mohli přiznat, že i moderní společnost potřebuje něco jako desatero. Ne nutně vytesané do kamene, ale alespoň vepsané do svědomí. Bez něj se totiž veřejný prostor mění v tržiště názorů, kde vítězí ten nejhlasitější, nikoli nejpravdivější. A tak se tváříme, že jsme se víry zbavili, zatímco si jen pečlivě vybíráme její novou značku. Možná by stálo za to přestat předstírat, že jsme „po náboženství“, a přiznat si, že duchovno ze společnosti nevymizí nikdy.
Berlínská Katedrála Sochařství | Ilustrační foto: CC0, Couler (pixabay)
Jsem tvůrčí osobnost bojující s prokrastinací. Lze mě také nazvat kavárenským povalečem se slabostí pro dlažební kostky.