Reportáž z Forum Eurytmie 2024
Je čtvrtek 9. května a já chvíli po půl osmé ráno vyrážím od budovy wittenské školy na snídani. Venku je krásně a svítí slunce, ani si neberu mikinu. S několika kamarádkami procházím okolo basketbalového hřiště, které leží hned nad třídami, ve kterých jsme ubytovaní. Projdeme nahoru přes zahradu a pak po cestě k Institutu waldorfské pedagogiky. Ten leží asi tři sta metrů od školy a probíhá v něm část programu. Snídaně se podává venku u něj. Stoupáme si do fronty a chvíli čekáme, než na nás přijde řada. Mezitím si sdělujeme dojmy, které z Wittenu zatím máme.
Jsme tu necelý den, přijeli jsme sem včera asi o půl páté odpoledne. Už jsme si stihli projít celý areál a trochu se vněm zorientovat. Také jsem už zhlédli několik prvních bloků eurytmických vystoupení. Ale workshopy, na které se z programu těším nejvíce, začínají až dnes dopoledne.
Snídaně mě docela mile překvapuje. Dávám si celozrnnou housku s mákem, zkouším tři druhy domácích pomazánek a k tomu si beru mističku s mléčnou rýží a ovocným salátem. S plným talířem zamířím ke schodům, které naše třída obsadila, a sedám si na zem. Nejsem zdaleka jediná. Stolů a lavic tu není dost pro všechny, a tak mnozí sedí na zemi, na trávníku, či na některé z kamenných zídek, kterých je na zahradě u institutu i v celém areálu školy spousta. Nikomu to zjevně nevadí. Je opravdu krásně a vládne tu pohodová atmosféra, skoro jako na letním festivalu. Také, a to mě upřímně potěší, tu mají dobrou kávu. Dávám si rovnou dva hrnky, pěkně s rostlinným mlékem.
Po snídani naši třídu čeká nácvik vystoupení, které předvádíme zítra večer. V půl deváté se všichni scházíme před Institutem. Nejprve si projdeme celý program v kuse, tedy obě básně a skladbu, a poté už víceméně jen dolaďujeme detaily, na které jsme od minulého vystoupení zapomněli.
Před desátou se přesouvám s několika kamarádkami do další z budov na workshop brazilského tance forro. Přicházíme do menšího, hezky prosvětleného sálu, ve kterém už je plno lidí. Drtivá většina účastníků workshopu jsou ženy, převážně studentky. Postávají tu ve skupinkách a baví se. Lektorka i její tanečník jsou mladí a oba vypadají sympaticky. Rozhodnou se nás na začátek workshopu trochu rozhýbat.
Pouští nám hudbu. Rozprostíráme se po sále a chodíme do rytmu. Po několika minutách se vracíme zpět do kruhu a lektorka nám ukazuje základní kroky forra. Opakujeme je po ní. Kurz, kurz, lang. Kurz kurz lang… Kroky jsou podobné mambu. Připomene mi to taneční. Ale tady se cítím mnohem příjemněji. Vytváříme páry, ve kterých si stoupáme do kruhu, abychom si zkusili základní držení, ve kterém budeme následně forro tančit. Poté se posouváme po kruhu o jedno místo dál, k nové partnerce, se kterou si opět vyzkoušíme základní držení a kroky. Za chvíli se posouváme znovu. Stále rotujeme po kruhu a střídáme partnerky. Brzy se tak dostávám ze skupinky svých kamarádek a potkávám se s novými lidmi. Bohužel mezi kroky není moc času na to si popovídat.
Brzy s přehledem zvládáme základní kroky a otevření, a tak se nám lektorka rozhodne trochu zamotat hlavu a ukáže nám otočku. Ta už je o mnoho těžší. Vůbec se mi nedaří. Vlastně se nedaří nikomu, zjišťuji, když se rozhlédnu po sále. Po chvíli se mně a mé partnerce konečně jakž takž podaří, nebo si to alespoň myslím. Vzápětí se totiž posunuji o místo dál k jedné ze svých kamarádek a zjišťuji, že tu otočku tančí úplně jinak. Po zbytek workshopu už raději zůstáváme v páru spolu a stále znovu a znovu ji zkoušíme. Prostě nám ne a ne vyjít správně na doby. Po mnohých nezdařených pokusech jí nakonec přicházíme na kloub. Na konci workshopu, který mimochodem velmi rychle utekl, zvládáme jednoduchou sestavu složenou ze základních kroků, otevření a několika otoček za sebou.
Abychom ji hned nezapomněly, pilně si ji opakujeme ještě při čekání ve frontě na oběd. Ten se podává u Institutu na stejném místě jako snídaně.
Oslovuje nás dvojice Němců, kteří stojí před námi. Jsou od pohledu staří asi jako my. Ptají se, jestli tančíme salsu. Dáváme se s nimi do řeči a brzy vzdáváme pokusy o němčinu. Bavíme se raději anglicky. Dozvídáme se, že jsou ve stejné třídě jako my, tedy v jedenácté. Na rozdíl od nás sem ale nepřijeli se třídou a eurytmickým vystoupením, nýbrž sami a dobrovolně. To nás upřímně překvapuje.
Eurytmie je prý docela baví, ale přijeli sem hlavně kvůli novým lidem. To úplně chápu. Na seznámení se je Witten ideální příležitost. Jsou tu lidé z celého světa.
Oběd je jako všechno jídlo, které zde dostáváme, bezmasý. Odnášíme si ho k jezírku, do kterého přitéká voda z veliké flowformové fontány, a sedáme si s ním na břeh u altánku. To se mi na Wittenu moc líbí. Je tu mnoho míst, kde se dá venku usadit. Areál je plný travnatých ploch a stromů, stolů a laviček, lehátek a kamenných zídek. Kromě toho tu mají i stolní fotbálek, pingpongový stůl a basketbalové hřiště.
Na něm trávím většinu obědové pauzy. S kamarádkou a několika Němci si pinkáme volejbal.
Ve dvě hodiny vyrážím zpět k Institutu na odpolední workshop antroposofické meditace. Upřímně vůbec netuším, co od něj mám čekat. Přihlásila jsem se na něj jen tak ze zvědavosti. Brzy se však ukazuje, že moje obavy byly zbytečné. Workshop je opravdu zajímavý.
Probíhá v budově, ve které jsem doteď nebyla. Objevuji, že v přízemí jsou tu různé stánky s ručními výrobky, které si později chci prohlédnout. Teď už to ale nestíhám.
Vcházím do místnosti, kde už všichni sedí v kruhu na karimatkách, sedacích pytlích či malých stoličkách. Vmáčknu se do kruhu na karimatku ke kamarádce. Taktak se sem všichni vejdeme, zájem o workshop je zjevně velký. Přelétnu kruh očima. Mezi účastníky mírně převažují ženy, poměr dospělých a studentů je tak padesát na padesát. Lektorka je starší usměvavá paní a na úvod se nám představuje. Mluví německy, ale je tak hodná, že vše následně zopakuje i v angličtině. Poté nás po kruhu obejde a každý si od ní bereme jeden kamínek, se kterým probíhá první meditace. Pokládáme si ho na dlaň a zkoušíme si do detailů zapamatovat, jak vypadá. Poté zavíráme oči a snažíme se co nejpřesněji si ho zpaměti vybavit. Chce to soustředění, ale docela se mi to daří. Můj kamínek připomíná tvarem lebku.
Zkoušíme další druhy meditace a mezi jednotlivými cvičeními sdílíme s ostatními své dojmy. Nejprve se o ně podělí jen pár odvážlivců hlavně z řad dospělých, ale postupně se přidávají další. Já se aktivně nezapojuji, ale pozorně poslouchám a snažím se rozumět němčině.
Nejvíce mě zaujme meditace se slovy. Hra s jazykem a slovy je mi obecně blízká. Lektorka nám třikrát – v němčině i angličtině- zopakuje stejnou větu — ,,Světlo září skrze sebe”. Máme si sní v duchu hrát, nechat ji znít, či si ji vizualizovat a poté z ní vybrat jedno slovo, které nás zaujalo. Vybírám si skrze.
Hodina a půl uteče jako nic a workshop je u konce. Cítím se uvolněná a trochu unavená – nevím, jestli více ze samotné meditace, nebo z neustálé nutnosti soustředit se, abych rozuměla. Střídání dvou cizích jazyků, němčiny a angličtiny, je pro můj mozek náročné a vyčerpávající. Nejraději bych si teď šla lehnout. Ale eurytmie nepočká.
A tak překonávám únavu a ve čtyři hodiny už sedím v sále na svém oblíbeném místě na balkoně v prvním poschodí a sleduji první z dnešních pěti hodinových bloků eurytmických vystoupení. Vystupují v nich převážně studenti waldorfských škol.
Baví mě jejich vystoupení kriticky hodnotit. Odmalička tancuji v souboru, a tak je to moje druhá přirozenost. Musím uznat, že někteří jsou opravdu dobří. Hodnotím jejich pohyb paží, plynulost chůze a také jejich choreografie. Z těchto důvodů mě přirozeně baví více tónová eurytmie. Hlásková vystoupení mě po chvíli začínají nudit, z části také proto, že básním nerozumím.
Všímám si také spousty detailů, na kterých naše učitelky tak důsledně trvají, a teď už chápu proč. Držení těla, nášlap přes špičky, a dokonce i odlesky přívěsků a náušnic jsou z hlediště vidět.
Po třech hodinách se vděčně zvedám ze židle, protahuji si bolavá záda a nohy a mířím na večeři. Mám už pořádný hlad. Vycházím ze sálu před budovu školy a stoupám si do jedné z front. Večeře se podává zde u školy. Vaří ji pro nás wittenští jedenácťáci, kteří si tím vydělávají na třídní výjezd do Řecka. V osm hodin končí pauza a začíná večerní blok představení. Účinkují zde kromě středních škol i profesionální eurytmisté a studenti eurytmie. Některá vystoupení jsou opravdu krásná. Moc se mi líbí například studenti ze Stuttgartu, obzvláště část jejich vystoupení, kdy jsou na jevišti všichni. Plynulé pohyby, hedvábné závojíčky a barevné osvětlení spolu se složitou formou tvoří opravdu působivý dojem.
Nicméně po několika hodinách, kdy už mi všechna vystoupení připadají skoro stejná, oceňuji hlavně ta krátká. U posledních vystoupení už začínám usínat. Proto s radostí uvítám, když program s lehkým zpožděním po desáté hodině pro dnešek končí. Ani se mi nechce věřit, že jsem opravdu dnes strávila pět hodin čistého času sledováním eurytmie. Už chápu, proč naše učitelka mluvila o blocích vystoupení jako o eurytmickém maratonu.
Věnuji se lidovému tanci a ráda chodím do divadla. Miluju politickou satiru a zajímám se o sociální a environmentální témata. V Kampaku v roli korektorky především doplňuji chybějící čárky do vět.