16. 3. 2025
Z rušné ulice Na Příkopech se pomalu přesouvám do Obecního domu. Secesní budovu zdobí mosazné a křišťálové ozdoby. Mezi klidnými geometrickými vzory stoupám vzhůru po mramorově bílém schodišti, když se přede mnou náhle objeví svět fraktální geometrie a nespoutaného chaosu džungle. Výstava malíře Otty Plachta: Prchavá věčnost Amazonie přináší nejen estetické dojmy. Budí zájem obsaženou symbolikou i nastavenou otázkou o schopnosti lidstva pojmout své hmotné a duchovní potřeby v harmonickém vztahu s přírodou.
Výstava se pomyslně dělí na tři části.
Při vstupu do první, centrální místnosti slyším zvuky bubnů a ptačího zpěvu. Mezi obrazy zvláštních humanoidních bytostí poskládaných z přírodních vzorů leží lahvičky s přírodními pigmenty a kokosové misky na jejich míchání. Uprostřed stojí válcovitá komora, ve které se návštěvník může díky nahrávce na monitoru seznámit s osobností Otty Plachta a hlavní myšlenkou výstavy.
Vstupuji do levé místnosti, která od prvního pohledu působí klidným estetickým dojmem. Nachází se zde velkoformátové celky, které Placht namaloval s pomocí vlastnoručně vyrobených barev z kůry stromů a různých rostlin z peruánské džungle, kde již více než dvacet let střídavě pobývá.
V obrazech se skrývá mnohem více, než je v neutrálních odstínech na první pohled vidět. Zobrazují kontrast mezi domorodým životem indiánů rodu Shipibo a konzumní společností, lesní rostliny, zvířata, duchy i démony – viditelný i pro běžného člověka neviditelný život pralesa. Čím déle se na obrazy dívám, tím více tajemství odkrývám.
V pravé části je zachyceno totéž, tentokrát však v pestrobarevném podání akrylových barev a olejových pastelů. Najdeme tu jak velkoplošné obrazy, tak menší díla, která zobrazují léčivé schopnosti stromů, jejich moudrost a sílu.
V rohu místnosti mě zaujme série drobnějších obrazů, připomínajících vizuální deník. Každý z nich je oknem do každodennosti amazonského světa – šamani při rituálu ayahuasky, ženy barvící látky přírodními barvivy, děti koupající se v řece pod dohledem opic ve větvích. V této části výstavy se z Plachtova díla stává intimní svědectví. Nejde jen o fascinaci přírodou, ale o hluboký respekt k jejím zákonům a rytmům.
Na konci výstavy čeká interaktivní instalace. Návštěvníci jsou vyzváni, aby si sami vyzkoušeli malbu přírodními pigmenty nebo si odpočinuli v koutku s reprodukcemi amazonských zvuků. Mnozí, včetně mě, zde posedí déle, než plánovali – dýchá tu klid, který kontrastuje s každodenním městským shonem.
Otto Placht nám skrze svou tvorbu nenabízí odpovědi. Místo toho klade otázky – o tom, co znamená žít v rovnováze, jaké místo má člověk v přírodě a zda dokážeme naslouchat světu, který jsme se naučili ignorovat. Prchavá věčnost Amazonie je výstavou, která nezůstává jen na povrchu. Je to cesta – vizuální, zvuková i duchovní – která nás zve zpomalit, dívat se pozorněji a znovu se ptát, kde je naše místo ve velkém, tajuplném organismu Země.
Když opouštím Obecní dům, v uších mi stále zní bubnování a v hlavě se mísí obrazy duchů, stromů a řek. Ulice mě vítá zpět svým šumem, ale vnitřně ještě chvíli zůstávám tam, uprostřed pralesa, kde vše plyne pomalu – a přeci s neuvěřitelnou silou.
Korektorka. Milovnice přírody, umění a morčat. Ráda pozoruje svět pod mikroskopem a toulá se opatovským parkem.