Shakespearova tragédie ve Vinohradském divadle si našla své publikum, v mnohých zároveň budí rozpaky. Jan Vedral hru uchopil s moderním nádechem, který jedny nadchne a druhé přiměje k zamyšlení. Vyprodané sály naznačují úspěch, ale je inscenace skutečně tak působivá?
Romeo a Julie – klasika zpracovaná Janem Vedralem ve Vinohradském divadle jako další pokus upoutat pozornost na více než 400 let staré dílo. A je stále aktuální. Bude aktuální, dokud lidé budou lidmi a budou cítit lásku, přestože ta v Shakespearově podání bývá často přehnaná a naivní. To je ostatně častá výtka, se kterou se inscenace Jana Vedrala z roku 2015 pravidelně setkává.
Divadlo na Vinohradech tuto hru stále uvádí a lístky bývají vyprodané. Marek Lambora jako Romeo je charismatický a role mu sedne. Sabina Rojková v roli Julie však působí jako ocet nalitý do sklenice s medem. Její projev je průbojnější a sebevědomější, než by odpovídalo třináctileté dívce, jež poprvé zakouší skutečnou lásku. Montek i Capulet v podání Otakara Brouska ml. a Svatopluka Skopala jsou na své role náležitě přísní, přičemž Skopal přesvědčivě vykresluje Capuletovu vnitřní bolest z nevyhnutelné ztráty dcery.
Rivalita mezi rody, klíčový motiv příběhu, však zůstala v inscenaci upozaděna. Napětí mezi nepřátelskými rodinami není příliš patrné, jako by na něj bylo zapomenuto. Ani láska mezi Romeem a Julií není dostatečně hmatatelná – Lambora se uchyluje k příliš okatým klišé gestům, zatímco Rojková jen mechanicky odříkává text. Jejich vztah působí spíše aranžovaně, jako by Julie musela Romea přijmout stejně neochotně jako Parise.
Představení je prokládáno četnými hudebními pauzami, během nichž herci na jevišti „tančí“, ovšem tento pohyb nelze nazvat skutečným tancem. Tereza Bebarová v roli chůvy místy přehrává a snaží se hru oživit sexuálními narážkami, což se ne vždy hodí. To však lze přičíst scénáři, který obsahuje řadu klišé a přehnaných momentů.
Naopak vyzdvihnout lze velkolepě působící choreografie soubojů – zejména Lambora zde působí přesvědčivě. Hudební doprovod oživuje jinak strohou scénu. Inscenace využívá také projekce, které se však často objevují bez jasného kontextu.
Vinohradskému divadlu se podařilo vytvořit inscenaci Shakespearovy klasiky, která je přístupná široké veřejnosti a osloví i diváky, kteří s dramatem dosud nepřišli do styku. Hra se líbí, vstupenky jsou vyprodané a diváci odcházejí spokojení. A tak poselství inscenace nakonec zůstává silné.