Rozhovor s řeholní sestrou Bernadetou (Jarmilou Práškovou), působící v klášteře sester dominikánek v Černé ulici v Praze. V současné době je i ředitelkou Katolického domu studujících. Povídaly jsme si o životě řádové sestry se vším co přináší, proměnách církve nebo o tom, jak se vztahovat k jiným náboženstvím než je to naše.
Jste ředitelka našeho internátu. Jak jste se do jeho vedení dostala a co Vás k tomu přivedlo?
Zřizovatelem našeho internátu je Kongregace sester dominikánek a naše vrchní „šéfová“, my jí říkáme generální představená, mě poprosila, zda bych vedení KDS převzala, protože se to místo uvolnilo. Já jsem v tu dobu žila v Brně. Učila jsem ve škole, velice mě to bavilo, a ještě jsem na půl úvazku pracovala ve farnosti, jednak administrativu a jednak s lidmi. Moc mě to všechno bavilo a vlastně jsem to musela opustit a přestěhovat se do Prahy, sem do ředitelny. Což pro mě bylo těžké, přiznám se k tomu. No ale protože mě o to generální představená poprosila, tak jsem jí řekla, že ano. Skládáme slib poslušnosti a vnímám, že když je potřeba a představení mi řeknou a já jsem slíbila, že budu poslouchat, tak balím kufry a jedu.
Je běžné, aby byl internát spojený s klášterem?
Vlastě nevím. Nejsme jediní v republice. Tady v Praze vím ještě o jednom na Náměstí Míru, kde pracují řeholní sestry, ale nevím, jestli tam přímo bydlí, my tady ano. Asi nejsme jediní, ale celkově si myslím, že jsme spíš výjimka.
Patříte do řádu dominikánek, což je řád řeholních sester. Je to tak?
Ano. Jsme Česká kongregace sester dominikánek a vznikly jsme v roce 1889. Chtěli nás tady bratři dominikáni z Olomouce, protože v té době byly školy jen pro chlapce a ještě navíc v němčině. No a bratři chtěli, aby bylo vzdělání i pro děvčata a v češtině.
Jak jste se k tomu dostala?
Zajímavá otázka. Když jsem byla malá, tak nám v náboženství pan kaplan čítával po kapitolce ze životopisu svatého Dominika. Vždycky na závěr hodiny. A když jsem potom v nějakých patnácti či šestnácti o tom začala opravdu navážno přemýšlet, tak jsem věděla, že chci k dominikánkám. Paradoxně jsem později zjistila, že onen životopis byl o sv. Dominiku Saviovi, který zemřel v patnácti letech a byl v oratoři sv. Dona Boska (což je jiná řeholní rodina).
A vůbec to, že byste chtěla jít cestou řeholní sestry?
Já jsem vždycky chtěla mít strašně moc dětí. Jeden čas jsem si pro ně i vymýšlela jména. Ale potom kolem šestnácti mi najednou přišla myšlenka na život v blízkosti Hospodina. Byla jsem na jednom setkání mládeže a tam přijel úplně stařičký kněz, už měl přes 90 roků, a mluvil tam k nám a říkal nám holkám, ať se nebojíme jít do kláštera. Připadalo mi to velice dobrodružné. Ale protože se vždycky pro něco hrozně nadchnu a potom to vyprchá, tak jsem si dala rok na zváženou. Řekla jsem si, že jestli mě ta myšlenka po roce neopustí, tak za ní pak půjdu. Schválně, jestli ve mně myšlenka na klášter bude zaznívat stále nebo odezní. Normálně jsem chodila mezi mladé, nijak jsem se nestranila. Nicméně ta myšlenka mě za celý rok neopustila, což bylo hodně divné a zvláštní. Většinou, když jsem se pro něco nadchla, tak za dva týdny už to bylo pryč a tohle vydrželo opravdu dlouho. Tak jsem potom začala podnikat už konkrétní kroky.
Nevíte ze svého okolí, jak to bylo u jiných sester?
Každá máme úplně jinou cestu. Ono se v člověku objeví něco, co ho táhne blíž k Bohu. Najednou se ve mně uvnitř objeví něco, co mě k Němu táhne a prostě chci být s Bohem hodně blízko a pořád. Myslím si, že touha po Bohu může být společným jmenovatelem. A v manželství je to samozřejmě taky možné, to vůbec nechci vyloučit, ale asi trošičku jiným způsobem. V manželství máš partnera, kdežto já nejbližšího člověka prostě nemám. Blízkost je prožívaná s Bohem. Neznamená to, že bych neměla přátele, to vůbec ne, protože pořád zůstávám člověkem se všemi potřebami, které lidská bytost má, ale v prožívání blízkosti se to liší. No ale vím třeba o jedné sestře, která vstupovala do kláštera na protest komunistům, opravdu vyloženě jako protest. A sestrou zůstala doteď, i když už žijeme ve svobodě a pořád je tu spokojená. Předpokládám, že se její motivace přetavila, posunula. Blízkost s Hospodinem je důležitá.
Jak je to s Vaším bílým hábitem? Nosíte ho pořád nebo jenom uvnitř kláštera?
Když jsem vstupovala, což byl rok 96, tedy ještě minulé tisíciletí, tak jít ven bez uniformy, bez tohohle úžasného outfitu, nebylo vůbec myslitelné. Ale teď vnímám, jak se posouvají hranice. Nosím hábit 95 procent času a už jsem si na něj zvykla. Některé sestry, když se jdou projít, tak chodí v civilu. Když se jdu ven projít v hábitě, svým outfitem přitahuji pozornost. A když si chci odpočnout, tak v civilu jsem najednou opravdu anonymní.
Při jaké příležitosti jako sestra dostáváte nové jméno, které pak v řádu používáte?
Když nějaká slečna přijde a chce s námi žít, tak prvně s námi je minimálně půl roku. Prostě normálně v civilu a může kdykoliv odejít. Je to na ní, není vůbec ničím vázaná. Po zkušební době, pokud si to nerozmyslí a zažádá o vstup, se vyjadřujeme, jestli ji přijmout nebo ne. Když je přijata, následuje obřad, při kterém dostane po jednotlivých kouskách naši uniformu. Mění svůj způsob života docela radikálním způsobem a k této změně dostává nové jméno, protože začíná nový život. Po roce potom skládá sliby. A jakmile složí sliby, tak se i zavazuje.
Dá se z řádu vystoupit, když si to někdo po čase rozmyslí a zjistí, že to není jeho cesta?
Když slečna přijme naši uniformu a nové jméno, tak ale ještě pořád neskládá sliby. Takže i když už chodí takhle oblečená, může kdykoliv odejít a není ničím vázaná. První sliby skládáme po jednom roce na jeden rok, následně se sliby obnovují na tři roky. Tedy po prvním roce nebo později po 3 letech se může odejít a není to problém. Potom už se skládají sliby až do smrti. To už bychom měly věrně zůstat. Zároveň takto věřím i v nerozlučnost manželství, nicméně když se podívám do naší společnosti, tak to asi nemusím komentovat. A vlastně k odchodům dochází i mezi řeholními sestrami, bratry nebo kněžími.
V čem vnímáte rozdíl mezi životem obyčejného člověka a životem v klášteře?
Nevadí, že na to půjdu obráceně, v čem jsme stejní? Tak určitě jsem občanem naší země, musím platit daně, sociální a zdravotní pojištění. Musím si vydělat na živobytí, takže všechny chodíme do práce a jsme normálně zaměstnané. Tohle je úplně stejné.
Takže je to tak, že máte vždycky běžnou práci a k tomu jste řeholní sestra?
No, ano. Postavila bych to ještě jinak. Prostě mám nějaké zaměstnání a mám je ne jako manželka nebo matka, ale jako sestra. Odlišnost tkví právě v tom, že nemám manžela, nemám děti. Mám víc prostoru pro modlitbu, být s Bohem, být pro druhé, protože prostě nepečuji o svoje děti a v tomhle si myslím, že je veliký rozdíl. Zároveň, kdybych šla maličko do hloubky, tak mám opravdu, nebo měla bych mít víc prostoru na modlitbu a na nějaké přebývání s Bohem, o což nám má jít. Zároveň si myslím, že každý člověk do určité míry prožívá nějakou samotu, a to i v manželství. Myslím si, že my ji zažíváme víc, že to bude další takový rozdíl. V samotě člověk pak může potkat Boha zase ještě jiným hlubším způsobem. A potom, to už teda nevím, jak moc je rozdíl nebo není oproti manželství, když je můj vztah s Bohem živý, tak mám touhu Hospodina předávat dál a lidem okolo na Něj ukazovat. Hmm… pak taky žiju ve společenství. Manželé žijí spolu a mají děti, což je mimo jiné důležité pro lidské dozrávání. Děti hrají velikou roli. Nějakým způsobem, když se narodíme, jsme všichni úplně stoprocentní sobci, takoví malí sobečci, kteří potřebují veškerou péči. Jinak by nepřežili, je to prostě přirozené. S tím, jak rosteme a zrajeme, ze sobectví bychom měli postupně vyrůstat. Když se dva mladí lidé vezmou a mají děti, tak jim děti pomáhají v lidském zrání a růstu, protože pro své dítě musí udělat, co je potřeba. A my nemáme partnera ani děti, ale jsme ve společenství. My se zase vzájemně obrušujeme právě ve společenství, což je taky hodně zajímavá platforma pro lidské zrání.
Jaký máte vztah k ostatním náboženstvím? A myslím, jak k úplně jiným, než je křesťanství nebo i v rámci něj.
No v rámci křesťanství se docela dost kamarádím s nekatolickými církvemi, s konkrétními lidmi a strašně mě baví, že se spolu chodíme modlit. To mě úplně strašně moc baví a hrozně ráda to dělám.
Dokážete říct proč?
Protože když se podívám do minulosti a nemusí být ani tak dávná, jenom třeba přelom 20. a 21. století, tak si to úplně představit neumím. Jednou do roka nějaké oficiální setkání ano, ale my se potkáváme úplně neoficiálně, protože chceme. Přijde mi, že jsme zde udělali veliký kus cesty jako křesťané a z toho mám radost. Protože všichni věříme v jednoho Boha, v jednoho Ježíše Krista a nějak nechápu, proč bychom na sebe měli být nevraživí. No a ostatní náboženství – měla jsem možnost dialogu, když jsem byla v Cambridge a učila se tam angličtinu. Jednalo se o islám a bylo to hrozně zajímavé. Chodila jsem do školy s lidmi z celého světa a s jedním klukem z Libye jsme se začali bavit o víře. On byl muslim a já křesťanka v hábitu, katolická sestra. Naše rozhovory byly hrozně zajímavé, sledovali nás i spolužáci a učitelé. Až do momentu, kdy se začal s někým radit a připravovat si, co mi má říkat, co mi nemá říkat a vymýšlel s ním nějaké argumenty a já pak začala dělat to samé. Už to přestalo být o dialogu, naše rozhovory úplně ztratily kouzlo osobní roviny, takže jsme to ukončili. Oběma nám došlo, že se původně jednalo o dialog, který však skončil. Ale vážím si jiných náboženství. Věřím, že nás opravdu stvořil Bůh, že celou zemi stvořil Bůh. A jak je ta zeměkoule veliká, je na ní spousta národů, tak je zde i spousta náboženství. Věřím, že člověk je stvořený nejen pro to materiálno a aby se nějak uživil, aby někde bydlel, ale že hledá i potravu pro svoji duši. A každý národ hledá trošku jinak, protože vše je ovlivněno kulturou, v jaké společnosti vyrůstáme, výchovou. Věřím, že v každém náboženství se do určité míry zrcadlí otisk Stvořitele, tedy si vážím každého náboženství.
Jak nahlížíte na různé až trošku kontroverzní věci kolem katolické církve? Mám na mysli jak už třeba její postavení k ženám nebo homosexuálům, tak i nedávnou kauzu kolem Marka Orko Váchy. Co to pro vás jako člověka blízkého církvi znamená?
Pro mne těžší otázka. Uvědomuji si, že můj postoj asi není pro každého. Zodpovědní lidé se k těmto otázkám musí postavit čelem a řešit je. Pokud přesahují mé kompetence, i když mě to vždycky mrzí a bolí, tak nechci, aby mě to úplně zahltilo a snažím se věnovat spíše těm věcem, které ze své pozice můžu ovlivnit. A v těch se pak snažím zachovat, jak nejlépe umím.
Je něco, co byste ráda sdělila na závěr a máte pocit, že to nezaznělo?
Možná jen přání vám, mladým lidem. Máte spoustu darů, jste plní nadšení, plní zájmů, zvědavosti, zvídavosti, což je moc hezké. A tak vám moc přeji, abyste došli něčeho, co vás bude naplňovat, abyste byli plni radosti a šli za Světlem, za Pravdou. Přeji, aby se vám dařilo, abyste našli Lásku s velkým L a nemyslím tím ani tak zamilovanost, ale opravdovou Lásku!
táhněte do háje všichni pryč, chtěl jsem jít do ráje a nemám klíč.