Slovy Jana Vondráčka z úvodu celého představení: „Tohle nejsou žádné divadelní ústřice, tohle je prostě čistý fastfood.“ A má pravdu, režisér Jan Borna ani herci Jan Vondráček, Martin Matejka a Miroslav Táborský se nemažou vůbec s ničím, teletubbies, kuchařská show, vulgární narážky a hokejový zápas o královskou korunu. To vše a celý Shakespeare k tomu za pouhých 120 minut.
Komedie Jesseho Winfielda z roku 1987 je komedií od začátku až do samého konce, na jevišti se stále něco děje a Jan Borna nedává divákovi čas vydechnout. Od první věty jsme herci neustále upomínáni, že spěchají, protože dnes mají ještě Děčín. Nervózní poznámky, že se ta či ona část nestihne, udržují diváky v napětí po celou dobu představení. Formou podobnou „teleshoppingu“ je navíc publiku stále připomínáno, jak ušetřili na vstupenkách, protože „kdyby navštívili všechny Shakespearovy hry, trvalo by to 111 hodin a utratili by kolem 14 500 korun“, a zde máme celé Shakespearovo dílo komprimované do 120 minut bez přestávky, všech 37 her a 154 sonetů. Zdali se doopravdy jedná o zpracování všech děl největšího dramatika všech dob nechám na posouzení jiným.
Inscenace se odehrává ve strohých kulisách v podobě velkých černých kufrů, ze kterých herci vytahují paruky, kostýmy i rekvizity, nebo z nich postaví balkon pro Julii či palác Julia Caesara. Sám divák se nachází „uvnitř“ představení částečně i z pohledu samotných herců, pozoruje je svačit, převlékat se nebo si stěžovat na práci, na kolegy, i na samotné diváky.
„Mladistvě“ se vyjadřující Jan Vondráček tvoří s Miroslavem Táborským skvěle se doplňující duo, díky kterému celé jeviště srší energií. Martin Matejka působí v této inscenaci více umírněně, ale například v roli Othella trio herců krásně doplňuje. Představení by se neobešlo bez znělek podobných televizním vysíláním a rapového zpracování Othella.
Nikdo nemůže popřít, že je představení nabité originálními nápady a humorem na mnoha úrovních, od prostých vulgárních a sexuálních narážek v Romeovi a Julii, přes morbidní černý humor v kuchařské show o tyranovi Titu Andronikovi, po emocionální monolog o těžkém životě herce zastupující všechny Shakespearovy komedie, který je přednesen v kostýmu s velkým plastovým nosem a brýlemi, kdy přikyvující Matejka cinká rolničkami na čepici a slova Jana Vondráčka ztrácejí veškerou vážnost. Tato scéna by se dala nazvat manipulací se soucitným divákem v publiku. Interakce se samotným publikem je také častá záležitost, diváci pomáhají stěhovat rekvizity, ochutnávají vařené prsty, propůjčují silonky a drží petardu při Macbethově souboji s Macduffem.
Představení budí rozruch a podněcuje debaty. Z Shakespearových her se divák moc podrobností vskutku nedozví, a i samotná hra má svá pomalejší místa, celkově ale divák opouští sál s pocitem, že už viděl všechno, dokonce i Hamleta za 15 vteřin pozpátku jako bonus. A neskutečně nabité herecké trio, které dodává skvělému scénáři další rozměr humornosti. Derniéra 14. 6. 2022 na jevišti Divadla v Dlouhé dokázala, že Shakespeare nám má co nabídnout i dnes, pokud se dočkáme kvalitního zpracování, třeba formou této oddechovky. Představení je dnes možné zhlédnout na stránce Dramox.cz, což všem Shakespearovým a divadelním fanouškům („ne intelektuálům, divadelním fajnovkám a kritikům!“) vřele doporučuji.
Stopuju, ale zatím jen svoje myšlenky, lezu, spím, jím nebo se nahlas směju…