Shakespearův Hamlet v ABC, jak ho ještě neznáte.

Prázdnota ho pohlcuje a je všude kolem něj. Potácí se světem, který už přestal dávat smysl, a utápí se v něm. Vše je mu cizí. Nikdo mu tady nerozumí a kdyby se přece jen někdo takový našel, oni mu jej vždycky vezmou. Zbývá už jenom jediná otázka: „Zemřít, či nikoliv?“

Hamlet, světově uznávané drama Williama Shakespeara, které se dočkalo již mnoha divadelních i knižních zpracování. Jak se ho ale zhostil režisér Michal Dočekal?

Zpracování divadla ABC vás zaujme hned na začátku. M. Chocholoušek se nedrží dobových kulis panského sídla a místo nich tvoří scénu „pouze“ bílé stěny, černé pódium, kabely a obraz rozbouřeného moře opřený o stěnu. Zdařilé použití neobvyklých předmětů jako rekvizit uznává i divadelní kritička Jana Michalická: „Jsou to obrazivá a vynalézavá řešení, v nichž se v nečekaných souvislostech využívají obyčejné propriety a ty groteskně až výsměšně zafungují.“ Celému představení to tak dodává strohý a nedotažený vzhled fotografického studia, díky čemuž může mít divák pocit, že ani není vítán a jen se omylem ocitl v pozici svědka této rodinné tragédie.

Předloha celého díla pochází z velmi starého příběhu o skandinávském princi Ur-Hamleta a inspiraci čerpal Shakespeare i z neznámé španělské tragédie. Severský a chladný vzhled autoři tohoto představení zachovali. Pro mnoho lidí však toto může být to jediné, co příběhu zbylo. Dílo je opravdu velmi moderně pojaté a předěláno od základu. Dle mého názoru občas až přespříliš. Chvílemi člověk uvažuje, jestli se vlastně nejedná o úplně jinou hru.

Hamlet PD, Patrik Borecký (městská divadla pražská)

Herecké výkony všech aktérů jsou však obdivuhodné. Jedná se o hru převážně jednoho herce a této role se výborně zhostil Tomáš Havlínek, a to tak, že chvílemi máte pocit až takové reálnosti jeho pocitů, že tomu neštěstí už nechcete dále přihlížet. Zároveň však často vyjadřuje pocity a myšlenky, které má občas každý z nás, jako je třeba ztracenost ve víru událostí a neschopnost je řídit. Také role Ofélie v podání Beaty Kaňokové je zde velmi výrazná. Autoři si zde vychutnali její šílenství, a tato scéna se tak stává jednou z nejsurovějších.

Na celkovém vzezření představení je jasně vidět, že tvůrci cílí na mladé publikum a rozhodně to není pro obdivovatele klasických her. Divadlo je plné kontrastů, které nás nutí zamyslet se, i když nabízí mnoho způsobů interpretace. Objevuje se zde i kritika společnosti, která je prorostlá předstíráním a nenávistí. I díky tomu je toto dílo stále aktuální, což dokládají i divácké ohlasy.