Lenka Dolanská Vlasáková je filmová a divadelní herečka, manželka herce Jana Dolanského a matka čtyř dětí. Všechny její děti navštěvovaly waldorfskou základní školu a v tomto rozhovoru se dočtete o jejím názoru a jejích zkušenostech s Waldorfem. Dále se ještě můžete dozvědět i o hereckých zkušenostech této známé české herečky, kterou jste mohli vidět ve filmech jako Dešťová víla, Houpačka, Paralelní světy nebo i v mnoha televizních sériích jako např. Ulice. Její nejznámější role je však postava Ley ze stejnojmenného filmu, za kterou získala Českého lva.
Všechny vaše děti prošly waldorfskou základní školou. Jak to měly se školkou?
Každý to měl jinak. Sofie, ta prošla normální školkou, pak byla ve waldorfské škole. Amálka, ta prošla waldorfskou školkou a pak byla ve waldorfské škole. Max, ten byl chvilku ve waldorfské školce, pak ve škole a Johan, ten byl v soukromé školce, která měla takové waldorfské rysy, pak byl ve waldorfské škole a teď je v demokratické škole.
On ten Waldorf je takový hodně netypický. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jste se s manželem shodli na tom, že vaše děti půjdou na Waldorf?
Shodli, shodli.
Tak to je hezké. A proč vlastně ten Waldorf?
Asi to bylo nejbližší našemu přemýšlení a bylo to i nejbližší tomu, co jsme od školského systému potřebovali. A taky tomu, čím jsem chtěla, aby si ty děti prošly, co by měly zažít a jak by se k nim mělo přistupovat a tak. Bylo to prostě nejbližší mému myšlení, cítění, všemu.
A měly vaše děti zájem pokračovat na Waldorf? Nebo už měly dost?
Oni jsou mé děti docela vyhraněný, takže oni už v té sedmé, osmé, deváté třídě vlastně věděly, co chtějí dělat. Sofie teda udělala přijímačky na lyceum, protože ta chviličku váhala, ale pak, protože udělala už předtím talentovky na UMPRUM, šla nakonec tam.
A jinak Amálka, ta šla rovnou na výtvarnou školu a Max, ten šel rovnou na konzervatoř.
Vy jste se teda Waldorfem sama neprošla, ale máte pocit, že může mít dobrý vliv na mladého herce nebo kohokoliv v jakémkoliv uměleckém zaměření a jestli dokáže nějak obohatit víc než normální škola?
Já si myslím, že ano, protože Waldorf má takové umělecké vnímání celého světa, to sebou nese takovou podstatu. Takže jestli něco, tak vás to minimálně nezabije, pokud máte nějaké umělecké sklony. Spíš je naopak podpoří a to je skvělý. Tam právě je to umění a vnímání toho krásna, což je pro mě jeho podstata, a tady je tomu dáván prostor a taková důležitost. Je to jeden z takových pilířů, které pro mě z Waldorfu znějí.
Jaké to je být rodičem na Waldorfu a jaká vám tam přišla komunita?
Skvělý, skvělý. Já mám díky Waldorfu spoustu blízkých přátel, jsem vděčná, že jsem tím mohla taky projít a společně ds nimi prožít spoustu dnů, slavností a vlastně tvoření i toho, co ty děti uvidí a zažijou. Jsem strašně ráda součástí waldorfského systému, waldorfské třídy a waldorfské společnosti.
A jste teď pořád její součástí?
Teď už ne, teď už ne, protože Johan je v demokratické škole a ostatní děti už jsou mimo ten systém. Ale teď zrovna jsem s jednou maminkou měla schůzku a různě se s lidmi takhle ozýváme navzájem.
Vy jste v jednom interview říkala, že osobnostně jste spíš introvert, ale kvůli svému povolání, které je víc extrovertní, jste musela nalézt tu extrovertní rovinu a rovnováhu mezi těmito dvěma stránkami. Máte nějaké rady pro mladé herce a mladé lidi jiných zaměření jak nalézt tuto rovinu?
No, já myslím, že to asi každý bude mít jinak. Takže musíte si pak odpovědět na to, co to povolání po vás vyžaduje. A po mně chce nějakou určitou expresi nebo otevřenost, kterou budu sdílet s ostatníma. Já jsem ji v sobě našla právě skrz příběhy, protože já jsem už od malička milovala příběhy a četla jsem hodně. Ale u toho potřebujete být spíš sám, když se někam zavřete s knížkou. Ale já jsem skrz ty příběhy zjistila, že s tím, jak je prožívám, do toho můžu přizvat i své okolí. Takže já jsem vlastně tu extroverzi v sobě probudila právě přes sdělování těch příběhů. Vlastně jsem si řekla, že to, co já u toho prožívám a vždycky jsem prožívala, když jsem četla knížku nebo se dívala na nějaký film, můžu dát do toho uměleckého okolí. Takto jsem se přestala stydět, i když mě ty lidi u toho vidí, protože tam vlastně nejsem za sebe, ale za tu postavu. Takže skrz ty postavy a jejich příběhy jsem se do toho dostala. Já se doteďka, když mě někdo zavolá, jestli bych třeba někde něco neuváděla nebo nepředávala nějakou cenu, pokud můžu, z toho vyvleču. Protože v momentě, kdy tam jsem za sebe, tak mi v tom není úplně komfortně. Ale když tam jsem za nějakou postavu, tak já vám budu skákat po stole a budu říkat sprosťárny a budu se smát. To je jedno, protože to nejsem já.
A když už tam jste za sebe, máte nějaké tipy nebo triky, jak se vyhnout trémě nebo tomu nekomfortnímu pocitu, že tam jste vlastně za sebe?
Asi tomu teďka přestávám dávat tu důležitost. A nečekám žádné hodnocení, vlastně na tom hodnocení už tolik nesejde, jak jsem starší. Tak v tu chvíli je vám lehčeji, už to neberete tak vážně.
Máte nějaké rady pro mladé herce a co byste jim doporučila?
Co bych jim doporučila? No, to je strašně těžké. V tomto povolání je to náročné. Těch rolí je málo, příležitostí taky. Myslím, že co vám nejvíc pomůže v tom, abyste byl úspěšný, je nějaká vaše autenticita, vaše pravdivost. Takže bych v každém případě podporovala jedinečnost, rozvíjení něčeho, co je jenom vaše, a hlavně důvěru v to, že to je jenom vaše. A to, že to je to krásný a že to je to, proč si vás ty lidi objeví nebo proč se na vás budou dívat. V tom je to neuchopitelné a nenapodobitelné.
miluju a maluju