Poprvé na letišti

Každý rok se naše rodinka vydává na dovolenou vlakem, autem či autobusem. Doposud jsme se neodvážili proniknout do tajů tabulí s odlety, odbavováním či procházením kontrolou. Letos to však bylo jiné. První pondělí v červenci, když jsme seděli u oběda, vstoupil do obývacího pokoje strýc. „Rodinko, mám pro vás překvapení!“ Ztuhli jsme. Strýcova překvapení nepatřila vždy mezi nejpříjemnější. Otec se váhavě otočil směrem, z nějž tušil nebezpečí. Otázal se: „O co jde?“ Strýc se posadil k nám a položil doprostřed stolu velkou obálku. „Dostal jsem v práci bonus a koupil vám letenky do Řecka!“ Bylo vidět, jak se matce vytratila barva z tváří. „Letenky?“ pronesla tiše. „Ano letenky,“ pronesl strýc s úsměvem, „odlétáte zítra v sedm hodin ráno.“

Po úvodním šoku a po vzkříšení matky z mdlob jsme začali s balením. S odjezdy na poslední chvíli jsme měli již mnoho zkušeností z předchozích let, tudíž vše proběhlo v klidu a bez hádek. Do postele jsme šli brzy a spokojení, že vše je v pořádku a cestu letadlem si můžeme vychutnat.

Druhý den začal v úplně jiné náladě. Já myslím, že naší rodině se nikdy nemůže poštěstit dvakrát, jako tomu bývá u jiných rodin. Ráno nezvonil budík, tudíž jsme vyráželi s poměrným zpožděním. Strýc nás ze sedadla řidiče uklidňoval, že to stále stíháme a nic zlého se nemůže stát. To ovšem nepočítal s bouračkou, která nám zatarasila cestu. Nikdy jsem neměla ráda neopatrné řidiče. Hrozně zpomalují dopravu a lidé tak přicházejí pozdě. Nakonec jsme se ale na letiště dostali. Vylezli jsme z auta a já vdechovala tu vůni místa, kde se mísí různé kultury a proplétají osudy lidí. Ostatní členové ovšem nebyli tak klidní. Matka se zuřivě přehrabovala v kabelce. Na otázku, co hledá, odpověděla zavrčením, že nemáme pasy. To zneklidnilo i mě. I když jsem neměla přílišné povědomí o tom, jak to na letišti funguje, přeci jen jsem pochytila, že bez pasu neodletíme. Strýc se nabídl, že pro ně dojede, naskočil do auta a zmizel. Modlili jsme se, aby byla bouračka již odklizená.

Ve čtvrt na šest se strýc vrátil, pasy třímaje vítězoslavně v ruce. Popadli jsme je a vstoupili do letištní haly. Podle instrukcí, které nám strýc podal, jsme se vydali k přepážce, kde nás, jak informovala svítící tabule, měli odbavit. Usměvavé paní za pultem jsme podali pasy a jeden za druhým jsme kufry začali skládat na odjíždějící pás. Dědečkův kufr, který si koupil po válce, se při nepříliš jemném dopadu na pás otevřel a všechny pečlivě vtlačené předměty se rozsypaly po podlaze. Rozeběhli jsme se je s ještě pár velmi hodnými cestujícími lovit. Nejdále se dostal tenisový míč, který jsme museli dolovat zpoza automatu na nápoje. Poté jsme se jali cpát věci zpět do kufru. Nutno dodat, že jeho velikost ani zdaleka neodpovídala množství předmětů, které jsme nashromáždili. Důvod jsme brzy zjistili. Mnoho z věcí, které jsme posbírali, totiž vůbec nepatřily dědečkovi. Těmi byly například rezavá paruka, šroubovák nebo dokonce můj tenisový míč. Po vytřídění přebytečných předmětů byl konečně kufr poslán za ostatními.

Oddychli jsme si a vydali se i s palubními lístky směrem ke kontrole příručních zavazadel. Dle pokynů pověřené osoby jsme se začali svlékat a ukládat oblečení a příruční zavazadla do boxů. Problém nastal teprve, když při průjezdu rentgenem odhalila ochranka v batohu jedné ze sester morče. Nikdo nechápal, jak se tam vzalo. Vyvstala otázka, co teď s ním. Po krátkém dohadování se zaměstnanci otec zavolal strýci, aby pro morče přijel. Zatímco šel i se zvířetem čekat ke vchodu, pokračovali jsme k pasovým turniketům. Prošli jsme bez nesnází, jen pánovi za pultíkem se příliš nezdál sestřin pas. Museli jsme mu vysvětlit, že fotka byla pořízena krátce po prodělání neštovic. Poté jsme se už nezdržovali a vydali do bezcelní zóny čekat na otce.

 Ponořili jsme se do džungle obchodů s předraženým zbožím a laviček s podřimujícími cestujícími. Když jsme konečně nalezli volná místa, usadili jsme se a oddechli si, že teď nás už nic špatného nečeká. Když dorazil otec, rozhodli jsme se jít již k letadlu, abychom měli jistotu, že nenastoupíme do špatného. Takovými historkami nás strýc neustále zahrnoval. Podle informační tabule jsme vyrazili k bráně číslo 7. Usadili jsme se a rozhlíželi se kolem. Překvapilo nás, že jsme byli jediní, kdo vypadali, jako že odlétají na dovolenou. Deset minut před plánovaným odletem letadla jsme se vydali optat paní dohlížející nad prostorem, kdy se začne pouštět do letadla. Překvapeně nám odpověděla, že jsme v příletové části, a že náš let je až na opačné straně letiště. Všichni jsme zpanikařili. Rozběhli jsme se směrem do odletové části. K bráně jsme přiběhli na poslední chvíli. Naštěstí nám letuška v hezkém červeném obleku otevřela dveře a my jsme mohli projít až na palubu. Usadili jsme se na svá místa a konečně si mohli vydechnout, že už nám nic nehrozí. Čekala nás velice krásná dovolená.