Takhle jednou vyšel Pepa,
po půlnoci z baráku,
projít se po noční Praze,
projít se po Hlaváku.
Hned když otevřel dveře,
spatřil muže na prahu.
udivený Pepa na něj:
„Pane, s postelí spletl jste si podlahu.“
Bez odpovědi však muž dál leží,
Pepa neví oč tu běží,
probudit ho mu jde stěží,
však v probuzení stále věří.
Pepa na něj hlasitěji:
„nemáme vytřenou podlahu!“
a v záchvatu špatného nápadu,
šlápl mu na hlavu.
Muž rázem z křeče se vymanil:
„to ty jsi mě zachránil?“
K Pepovy chraptivě pravil:
„čím jsem si to zasloužil?
A jak bych tě já odměnil?“
„Prosím pane pojďte se mnou,
projít se noční Prahou.
To já bych rád věděl, co vy vše znáte,
když splést se dokážete snáze.
Mě vše o noční Praze zajímá,
když odbila tato hodina
já rád bych viděl Prahu v noci svýma očima.
Až tak je mi neznámá tato noční krajina“
Pán na prahu napůl ležíc.
Pepovy by rád vyšel vstříc.
Ví přesně co mu ukáže!
Však potřebuje na to mnoho kuráže,
pro něj je noc jak den,
jenž je zahalený do suken.
“Tak jen pojďme, pojďme ven!
Odkrýt pražské tajemství jsem Vám ochoten!”
Z trampot a z nesnází,
spolu v šeru po domovních schodech schází,
Pepa a jeho přítel nový.
Kam povede ho neví mnohý.
Vyrazili tedy prvně na Hlavák,
tak jak Pepa plánoval.
Zde potkal se muž se svými druhy,
ti viděli však svět už jen v barvách duhy.
Látka omamná v žilách jim proudila
a nenápadně jejich zdraví mučila.
Muž pozastavil Pepu:
„Jdi dál od toho fetu!”
Pepa měl však na háku.
Co děje se to ksakru na Hlaváku?
Jako ve dne tak i v noci,
není zde nikomu pomoci.
A ještě hůř když jsi tu po půlnoci!
Pepík v jádru čistý.
Chtěl odejít tím si byl jistý.
A ještě, než uvidí policisty,
jen aby si nepopletli jeho úmysly.
A tak Pepa zvolal: “K Václaváku!
Jen ať už nikdy nejsem na Hlaváku!”
Tak to fakt nevim, ale můžu ti oloupat mandarinku.