Česká nátura, český charakter.
Jak si „typického Čecha“ představit? S pivním pupkem, půllitrem v ruce a ve flekatých teplákách, jak v horkém letním slunci dohlíží na své dvě děti na přeplněném koupáku, zatímco se jeho peroxidem odbarvená ženuška s kelímkem v ruce opaluje, a nos má zabořený v Blesku Žena? Co je asi názor cizince, když se s národem poprvé setká? Nejde přece jenom o jakousi zřejmou vizualitu zpoceného strýce, ale i jisté stereotypní rysy povahy kolující ve světových legendách.
Touha po jednoduchosti, starém a známém, zpomalenost, poněkud neohrabaná nacionalita, neustále zvučná mluva a možná i neustálá něžná podnapilost by mezi ně jistě patřili. Co takový strýc Pepin, Čech jako vyšitý, a ještě jsme si ho vytvořili sami. Jistě se ale takovýmto zjevům nesmějí jen osoby z jiných kontinentů, ale jistě už i kdejaký Polák či Chorvat přijel do Čech s podobným očekáváním. Tomu se my bráníme. Jasně, že takoví Češi jsou, ale je jich rozhodně málo, nežijí ani v Praze, v žádných městech, možná v horách, někde na samotě, no, kdo ví vlastně kde. A vůbec, jak jste na takové absurdity přišli? My jsme přece Češi, hrdý, inteligentní, mocný národ. Kulturu máme rozmanitější!
Přitom my, si naše sousedy přestavujeme dost podobně. Třeba ještě s cigaretou a jako rasisty. A neumí anglicky. A hlavně to pivo tak neumí, a tak pijí to naše. Jsme přece Češi.
