Jak těžký musí být život budíků. Monotónně tikáte. Jen tik a tak a tik a tak do omrzení. A ještě dál. Nikdo se neptá na váš názor. Nikomu na vás nezáleží. Váš život spěje každý den pouze k jedinému okamžiku. K té chvíli, kdy zahulákáte na celé kolo a váš pán vám dá opět pocítit svůj hněv. Možná se však na ten okamžik, kdy do vás uhodí a pokud nezmlknete, popadne vás a následuje spanilý let přes celou ložnici až na chodbu, těšíte. Jak moc se v té chvíli cítíte svobodní! Pak vám ani nepřijde tak bolestivý dopad a ujištění ze strany vašeho majitele, že se opravdu těší na dobu, kdy vás až s hříšným uspokojením spláchne do záchodu.
Přitom si bez vás život ani nedokáže představit. Neví, co všechno vám dluží. A tak, když jednoho dne dotikáte, vymění vás za nový, možná bez mrknutí oka, ale během prvních pár rán si uvědomí, že jste mu přece jen přirostl k srdci. Samozřejmě to bude ve formě urážek mířených k vašemu nástupci, ale i to je útěcha, ne?
Krom toho je budík v dnešní době ohrožený druh. Dejme si ruku na srdce, koho ráno budí strojek určený jen na to? Nevyměnili jsme ho za náš milovaný mobil, dotykáč, či jak tomu říkáme? K tomu se chováme i v nejkrušnějších chvílích, kterým bezesporu v běžném životě vévodí vstávání, láskyplně a šetrně. Budík to holt nemá lehké.
Fotografování, příroda, zpěv, politika i umění a vlastně všechno ostatní, to jsou věci co mě baví