lyrika, pestrá poezie, básně, živá hudba, nástroje, zpěv, nevídané kostýmy, hravá absurdita, imaginativní svět, otázka života, utopie?, poznání jedinečného současného básníka skrze jeho vlastní tvorbu
Projekt režiséra Jana Nebeského a dramaturgyně Jany Sloukové “Wernisch”, je moderní výtvarně a lyricky laděný kabaret. Vycházející z básní současného umělce Ivana Wernische, který se na inscenaci s radostí taktéž podílel. Divadelní soubor JEDL poprvé tuto inscenaci předvedl 13. 6. 2024 na Nové scéně Národního divadla – dnes kvůli rekonstrukci ke zhlédnutí pouze v La Fabrice.
Básnické sbírky Ivana Wernische jsou velmi pestré, hravé, mnohovrstevnaté a někdy až zcela absurdní. To vše se do inscenace podařilo zachytit. Každá scéna ztváruje herecky, vizuálně a především hudebně jednu z Wernischových básní. Nejde pouze o dokonale zarecitovaný text, ale o ztvárnění každého pocitu, který z této poezie chytáme. Představení nemá děj, ale přesně to je na něm tak krásné. Každičká část nás převede do úplně jiné atmosféry. Ať jde o lásku, ženskou emancipaci, tulácký život, prostituci, romské rodiny… Probrat se každým Wernischovým textem, vybrat z něj to nejdůležitější a dostat báseň do takovéto formy, muselo být extrémně náročné. Jana Slouková, režisér, herci a spousta dalších, však udělali neuvěřitelnou práci.
“Za oknem kavárny sedí hosté, Sledují každý můj pohyb” (Ivan Wernisch):
Klíčovým prvkem celého představení je hudba Aleše Březiny. Hudba doprovází proměnlivé nálady básní a přesně v ní najdeme ony atmosféry každé scény. Do inscenace byli vybráni herci se silným zvučným a zpěvným hlasem, a tak dokáží ztvárnit cokoliv, co si pan Březina vymyslí. Nejvýraznější hudba se objevuje v romské básni. Tato scéna nám do díla přináší jakousi lidskost, přirozenost a nahlédnutí do veselé romské kultury. A i přes zhudebnění, u kterého se každému z diváků ihned utvoří úsměv na tváři, nepřebije Březinova hudba význam textu.
Každé představení od divadla JEDL, je opravdu velmi specifické svou vizuální stránkou. A to díky Petře Vlachynské, která vyrábí a vymýšlí všechny kostýmy, a zároveň se i podílí na scénografii. Každý kostým má charakter sám o sobě. Petra dokonale pracuje s barvami, náladou, a komedií. Herci by si mohli v každém tomto extrémně originálním a velmi složitě vymyšleném kostýmu pouze postavit na jeviště, a už by se diváctvo smálo a tleskalo. Například kostým nafukovacích žraloků, či jakési stříbrné ručně vyrobené brnění. Petra Vlachynská je jeden z hlavních důvodů, proč má JEDL své obdivovatele.
“Zmateně pobíhající herci se v dýmu srážejí s hasiči, pulzujícími hadicemi je město spojeno s mořem” (Ivan Wernisch) :
Divadlo by se samozřejmě neobešlo bez svých herců. A obzvlášť právě tuto inscenaci dokázal soubor JEDL perfektně herecky ztvárnit. Lucie Trmíková vždy zapůsobí svým projevem a velmi zvučným hlasem. David Prachař dokáže mít velmi ironický nadhled. Robert Mikluš fungoval jako výrazný komický prvek celé inscenace v podobě jakéhosi kašpárka. Ti všichni, včetně Saši Rašilova, Filipa Kaňkovského a dalších, si během představení měnili role, převlékali se a všechno zvládali s velkým přehledem.
Kdo se dokáže celých 105 minut soustředit, ať už na lyrické texty, hudbu, kostýmy, či herce, odchází z představení s hlubokým zážitkem. A já sama bych přála každému, aby si odnesl to, co jsem si odnesla já. Divadlo již získalo cenu inscenace roku 2024 a Aleš Březina zase cenu za divadelní hudbu. To vše velmi oprávněně.


Utíká mi metronom, ale aspoň se nenudím!
