Všichni známe strhující tragédii proslulého renesančního autora W. Shakespeara o hloubavém a pomstychtivém princi Hamletovi, dychtícím po spravedlnosti, jeho bezcharakterním strýci a matce, co zavírá oči před pravdou.
Drama by se dalo označit jako nadčasové a stále se velmi často hraje. Pojďme se tedy podívat, jak ho pojaly hned dvě divadla.
Nejdříve jsem na Hamletovi byl v divadle ABC. Jejich pojetí bylo velmi moderní, herci oblékli saka nejnovějšího střihu, černé mikiny a bundy a po celou dobu jsme mohli pozorovat prvky současného umění. Nejvýraznější kulisou byla bílá struktura zabírající většinu pódia, na které se také většina děje odehrávala.
Já osobně nejsem velkým fanouškem takto moderního pojetí klasických her. Leč věřím, že pro diváka se zalíbením v tomto stylu je inscenace divadla ABC to pravé. I výběr herců se zdál být zdařilým výkonem dramaturga. Tomáš Havlíček v hlavní roli dal krásně vyniknout rozpolcené osobnosti Hamletovy, dobře ztvárnil šílenství i bezohlednou cílevědomost hlavní postavy.
Bohužel jsem se ale v ději občas ztrácel. Mám dojem, že postavy mohly být více odlišeny, může to ale částečně být i tím, že jsem Hamleta nikdy předtím neviděl.
Také se mi příliš nezamlouvalo pojetí souboje Hamleta a Laertese, které bylo až příliš komického rázu.
Pár měsíců po návštěvě divadla ABC jsem navštívil i divadlo Národní. Sem jsem tentokrát šel s očekáváním, že uvidím klasičtěji ztvárněnou inscenaci. Nebylo tomu tak. Inscenace Národního divadla sice nebyla tak výrazně ve stylu moderního umění, avšak klasická také ne.
Vzhledem k velkým jevištním prostorům si Národní divadlo může dovolit kulisy velkého formátu, a scény vytvořit více působivé, čehož také scénograf Jakub Kopecký naplno využil.
Obsazení se mi opět zdálo povedené, ovšem zarazilo mne pojetí Rosencrantze a Guildensterna, ztvárněných ženami (D. Barešová, M. Poulová).
Herečky svou práci provedly na výbornou, ovšem dalo to příběhu trochu jiný ráz.
V inscenaci se tak i díky těmto dvěma postavám objevilo více erotických prvků.
Dále, ač se mi líbilo obsazení D. Prachaře v roli herce, působilo jeho vypravování podivně a vlastně jsem mu nerozuměl. Avšak kvituji skvělé ztvárnění ducha (C. Kassai), který je přítomen celou inscenaci. Je to neobyčejně silná a působivá postava, která dobře podtrhuje všudypřítomný pocit blízkosti smrti a neštěstí.
I přes zklamání z toho, že neuvidím klasičtější pojetí slavné tragédie, mohu obě inscenace hodnotit kladně. Věřím, že díky modernímu pojetí získá o divadlo zájem více mladých lidí.
Hudebník, zpěvák, horolezec, dobrodruh, fotograf a elegán v jedné osobě. Jeho koníčkem je historie. Rád se vrhá do různých dobrodružství a miluje divokou přírodu, nejvíc hory.