Dojíždění

Jak už to tak bývá, není vše tak blízko, jak by se nám líbilo. Ambiciózní životní cíle to někam dotáhnout nebo třeba naše škola, úžasně jedinečná a jediná škola, to vše nám může být vzdálené. My lidé z vesnice za Prahou pociťujeme dopady tohoto každodenního pachtění se z východních krajin do srdce naší republiky velice intenzivně a nejednomu z nás už to leze krkem.

Není proto divu, že se snažíme nějak odvést pozornost od této nepříjemné záležitosti. Různě se uklidňujeme, naivně sníme o tom mít všechno „za barákem“, jako by nám ty krásné lesy a louky nestačily, ale hlavně si stěžujeme. Nutno ale přiznat, že to má něco do sebe. Vždyť dojíždění je skvělá příležitost pro rozvíjení svých sociálních schopností. Naše všední dny mohou být obohaceny jak o zkoušky jazykové, jako je například setkání se s nevrlým sporuchtivým řidičem, či fyzické, kdy hlavní výzva spočívá v bezpečném, elegantním a ideálně ne moc kontaktním proplutí mezi hromadou cestujících ven z autobusu, nebo naopak dovnitř. Navíc tento silniční dopravní prostředek skýtá mnoho aktivit pro odreagování se od smutné reality zapražáckého vesničana. Můžete jen tak sedět a poslouchat kdo s kým chodí, kdo se s kým vyspal, že naše politika a mladý lidi jsou na hovno, a že se svět řítí do záhuby. Oči mezi tím mohou sledovat šedohnědé sklo, za kterým nejspíš ubíhá zemědělská středočeská krajina, pokud teda zrovna nejsme v zácpě, kdy neubíhá nic, jen čas a vaše myšlenky, kdy už tam konečně budeme. Pro maximální zapojení všech smyslů doprovází mdlou atmosféru autobusu různě se přebíjející odéry laciných voňavek, deodorantů či elektronických cigaret a samozřejmě i trocha toho čerstvého ranního městského smogu. Pro blaho všech se ve vozidle taky řádně topí, sundat si bundu je však ve stísněném prostoru sedaček nadlidský úkol, a tak lze jen závidět řidiči v krátkém bleděmodrém rukávu s nápisem „PID“.

Celkově lze říci, že dojíždění je dřina, pro kterou mnozí Pražané nemají pochopení, ba naprosto ji opomíjejí, když vám zrovna po ránu vyčítají, že nevypadáte moc k světu. To víte, když chcete studovat v Praze, musíte pro to něco obětovat, třeba dvě tři hodinky spánku a nezapomenutelný všední společenský zážitek. Škoda, že se na to neberou moc ohledy. Ale přeci jenom mají ty zdlouhavé cesty něco do sebe. Mnohdy vidíte stejné tváře, se kterými se v soucitu a empatii můžete dát do řeči, a tak díky něčemu tak strastiplnému, jako je dojíždění, mohou vzniknout krásná přátelství.