Hauptbahnhof, nádraží hlavního města Německa. Už tady je cítit energie města. Skupiny, jednotlivci, všichni se v davech hrnou z perónů ven; do Berlína.
Přijíždím k večeru, unavená, hladová a po několika hodinách bez vody. Jedu sama, takže se hned po výstupu z vlaku snažím vypadat co nejvíc nenápadně. Prostě půjdu s ostatními a někde vylezu, říkám si. A opravdu, ocitnu se na Waschingtonplatz, kde je sice tma a děsivé prázdno, ale zato konečně čerstvý vzduch. Jdu dál k řece, za kterou svítí město. Je rozlehlé a i přes tmu a noc bdící.
Dny v Berlíně znamenají nadšení. Město proudí, pulsuje, ale ne děsivě ohlušujícím, pohlcujícím způsobem. Přívětivě vás vyzývá, abyste se připojili. Jen co vyrazím do ulic, všímám si rozdílů oproti Praze; nejde jen o atmosféru, která zde působí mnohem víc diverzně a otevřeně, ale i o drobné odlišnosti v každodenním životě, například v přesouvání se: víc lidí víc chodí, jezdí dopravou, na kole, běhá. Aut je tu výrazně méně. Centrum je jim dokonce na několika místech zcela nepřístupné, což u nás není prakticky nikde. Dalším velkým rozdílem je přístup k vegetariánům a dokonce i veganům. Nají se tu v podstatě kdekoliv, a k tomu dobře a levně.
Chozením ulicemi a přecházením z jedné čtvrti do druhé se mění architektura a jakýsi styl oblasti, nepanují ale žádná pravidla. Kdekoliv je kdokoliv a každý si trochu jede svoje. Přitom se to všechno odehrává ve vzájemném respektu. Komunitní zahrádky na bývalém letišti Tempelhof, kde denně projdou stovky lidí, jsou sice obdivovány kdekým a všelijak, ale pořád, i ve svých chaotických divokostech, poklidně existují. Je tu vlastně trochu vidět, jak berlínská mozaika funguje; před temnými, rozléhajícími se budovami letiště stojí barevný cirkus, před ním žlutá budka s Club Maté, kde si můžete půjčit kolo, na kterém se jezdí na záchod, a po domácku vyrobené minigolfové hřiště. Dál už se rozprostírá plocha bývalé přistávací plochy, kde je to dnes stejně pestré a nepředvídatelné jako město samotné.
Někdejší rozdělení už je sotva znatelné. I přes útrapy a těžkost, kterou hranice zdi představovala, na mnoha místech je tak nějak zachovaná. Buď jen jako kus betonu, vytržený z celku, či delší úsek jako je například East Side Gallery. Koncept přetvoření monstrózní hradby do umění je za mě geniální, i když esteticky mě přítomná díla neoslovila. Po pádu zdi roku 1989 se sice strany šťastně shledaly, zároveň však byla znatelná jejich rozdílnost; nejen materialistickým směrem jako vynálezy, oblečením či potravinami, ale i chováním a přístupem ke světu a lidem v něm. Volnost, svoboda a výrazně jiná úroveň vyspělosti západní strany mohla být na některé osoby východu až příliš. Přibylo rasismu, homofobie a xenofobie, komunističtí přívrženci byli nespokojeni. Zároveň se změnila situace kolem bydlení-například ve čtvrti Kreuzberg. Ta se díky blízkosti pásmu smrti stala levným a dostupným místem, na kterém se usadilo mnoho přistěhovalců převážně z Turecka, takže se zde kultura rozvíjela naprosto novým směrem. Pád zdi ale znamenal konec tohoto malého světa; nájmy stouply a začaly proudit davy turistů.
V Berlíně jsou i střípky Česka. Je to například Comenius Garten, zahrada v drobné, maloměstsky působící čtvrti Neukölln. Mezi pečlivě, ale ne křečovitě upravenými stromky a keři stojí sám Comenius, tedy Jan Amos Komenský. Přívětivě napřahuje ruku. Příroda je tu něžná a svobodná, rostliny mají tlumené barvy, a i děti z přilehlého hřiště se smějí tiše.
Stanici Zoologischer Garten zná každý, olezlá zastávka, za kterou se rozprostírá šedivé náměstí. V jeho středu stojí kostel s rozbitou věží. Nejde o nechuť či nedostatek prostředků k opravě, ale o zachování vzpomínky. Vedle staré věže je navíc přistavěná budova, zvenku trochu potemnělá, ale uvnitř plná modrého světla. Nad oltářem visí stříbrná socha Ježíše s rozevřenou náručí. Sklíčka ve zdech nejsou ledajaká; pochází z francouzské dílny. Spojení a usmíření.
Podobným spojníkem je Berlínská filharmonie. Budova je postavená co možná nejvíc na střed původních hranic města, mezi sektory jednotlivých zemí. Architekt Hans Scharoun dbal na fakt, že jde o místo pro umění, ve kterém spory, války a nenávist neplatí.
Místní jsou jiní. Samozřejmě, to se odlišuje všude, ale v Berlíně to vypadá, že je všem vlastně trochu víc jedno, co si kdo myslí. Styl nekončí třicítkou, dětmi a sezením v kanceláři. Naopak, tím to přece začíná! Správný klub se pozná tak, že většině návštěvníků je přes čtyřicet.
Město má bujnou historii, současnost i budoucnost. Už není chudým a rozděleným mořem paneláků, dávno jde o obrovský, pulsující organismus, který neustále vzkvétá i upadá. Každý zapadne, každý vybočí. Možná už sice Berlín není arm, ale určitě je sexy!
kadim kočky ráda hladim