Jak vypadá všední Francie? Jak se chovají její občané? Je pravda, že je to ,,arogantní národ‘‘? Na tyto otázky jsem si částečně odpověděla při svém osmnáctidenním pobytu na začátku června. Tento čas jsem strávila v nejvíce západním městě Francie- v Brestu, kde jsem chodila do 1. ročníku Lycée de L’harteloire.
První střet s francouzskou kulturou byl v Paříži, kde jsem měla několik hodin při přestupu na autobus. Jeden milý Francouz mi pomáhal koupit lístek na metro. To, že se tato cesta opravdu odehrává a že jsem opravdu ve Francii jsem si ale uvědomila až pod Eifelovou věží, kam jsem se jako správný turista hned vypravila. Potkala jsem samozřejmě několik lidí, mužů, kteří prodávali malé Eifelky, sluneční brýle, či Barety. Také jsem procházela kolem hloučku podvodníků ve hře ,,najdi míček‘‘ a turistů, které je pozorovali.
V Brestu se mi zdáli všichni milí, stejně jako v Paříži. Slovo milý podle mě vystihuje celý francouzský národ a všechny Francouze, které jsem za svůj pobyt potkala. Oproti Čechům jsou však mnohem méně přátelští. Ve škole jsem podstatnou část konverzace iniciovala já. Nikdy jsem ale v hodinách neseděla s někým, koho jsem předtím nepoznala. Francouzské školství jako celek je kapitola sama o sobě. Musím říct, že jsem v některých ohledech ráda, že studuji v Česku. Francie se potýká s vysokou dětskou kriminalitou. Proč? Děti ve Francii se mohou dostat až k maturitě v podstatě s jakýmkoliv prospěchem. Nemají totiž zkoušky na střední školu a pokud učitel určí některé dítě jako problémové, jeho rodič může říct, že i přesto pokračuje do dalšího ročníku. Proto je možné mít ve třídě spolužáky, kteří jsou členy gangu a podobně. Mně se nic takového nepřihodilo, věřím však, že je tento scénář ve Francii velmi pravděpodobný. Systém školství to rozhodně umožňuje. Škola ve Francii zabírá většinu času školáků, ve středu však všechny ročníky končí obědem. Středa je tedy den kroužků, stejně jako víkend. Děti ve Francii mají školu na prvním místě. Pro ně i jejich rodiče je velmi důležité, aby chyběli co nejméně. Díky dlouhým školním dnům se ve Francii maturuje již ve 3. ročníku tzv. Lycée (obdoba naší střední školy)
Francouzi mi nepřišli přímo arogantní, minimálně ne ti, které jsem potkala. Nesnaží se ale vždy poznat nového člověka, žijí trochu ve své sociální bublině. Potkala jsem však jen několik desítek lidí, a tak nemohu vypovídat o všech Francouzích. Celkově bych řekla, že jsou velmi poklidní a nikam nespěchají, vypovídalo o tom několik skutečností. Maximální povolená rychlost ve Francii ve městě je 30km/h. Francouzi si také libují v malých autech. Jsou pro ně praktičtější na krátké cesty mezi městy, nedokáží však jet moc rychle. Při jedné cestě do města vzdáleného cca 20km jsme projeli 36 kruhových objezdů a podobný počet retardérů, což velmi zvolňovalo tempo celé jízdy. Francouzi si také berou i několik hodin na jídlo a ani zpoždění, které by mohli mít při jeho nedojedení je nijak nevzrušuje.
Do této překrásné země se rozhodně chci vrátit při jakékoliv příležitosti. Doporučuji to všem milovníkům dobrého jídla i objevitelům nových kultur.
pletení je moje vášeň, rodinný typ, in water we live, preceptore hrajte!