Hoďte si batoh na záda, naskočte na vlak a pojďte si se mnou projít polovinu severní Stezky Českem. Možná cestou zjistíte, jak se vaří čaj z gumových medvídků, jak přežít nekonečné úseky, proč smažák na stezce není jen tak obyčejný smažák, ale hlavně proč byste příště měli vyrazit taky!
O stezce Českem jsem se poprvé dozvěděla v roce 2023 a byla jsem okamžitě rozhodnutá vyrazit. Líbila se mi myšlenka toho, že můžete obejít celou republiku po svých a to třeba jenom za dva měsíce. Jenže kde je vzít, když jste stále ještě na střední? Naštěstí je stezka rozdělena na zhruba 100kilometrové etapy, které se za prodloužený víkend nebo kratší prázdniny dají zvládnout. A to byl začátek mé dlouhé cesty.
Poprvé jsem vyrazila o letních prázdninách v roce 2023 s partou kamarádů na “královskou etapu” Jizerské hory, Krkonoše, přes naše podle mě nejkrásnější pohoří. Jizerky jsme (skoro všichni) bez problémů proběhli, ale v Krkonoších se nám zkazilo počasí, a tak etapa skončila borůvkovými knedlíky v Chatě na Rozcestí a přespáním na horské boudě kamarádových známých. Ani na tu Sněžku jsme nevylezli, a tak bych si chtěla etapu do budoucna projít ještě jednou pořádně. I tak jsme ušli 110 kilometrů za čtyři dny, užili si mnoho zábavy a vyzkoušeli i spaní v útulně nebo v bunkru.
Léto skončilo a s ním i moje vandrovací sezóna, jelikož jsem v té době ještě neměla vybavení do nízkých teplot. Na další etapu jsem tedy vyrazila až v červnu následujícího roku. S tátou, který dlouho sliboval, že se mnou na stezku vyrazí, jsme odjeli ve čtvrtek odpoledne do Děčína a stihli doběhnout přes Velkou Pravčickou bránu až k té Malé, kde jsme přespali. Táta si s sebou na etapu přibalil i trekové hole, takže mi chvílemi utíkal stylem, který bych nazvala “aktivní důchodce”.
Na této etapě jsem si poprvé uvědomila, jak jiná severní města oproti například středočeským jsou. Půvab horských vesniček pod kopcem střídá zašlá sláva funkcionalistických budov z minulého století. Roubenky se na okrajích mísí s hnědými bytovkami a obchodní pasáže na náměstíčkách vzbuzují pocit, že se tu za posledních 50 let nic nepohnulo. V tom vás bohužel utvrdí i dobře udržovaný pomníček “na paměť osvobození” se zářící rudou hvězdou, prázdné tváře dětí popíjejících vodku u fotbalového hřiště a zkrátka začnete chápat pojem vyloučený region. To je bohužel společné všem etapám, které jsem prošla. České pohraničí stále nedostalo péči, jakou by si zasloužilo. Jinak tomu je jen u již zmiňovaných Krkonoš. Zde na vás naopak křičí overturismus ve všech jeho podobách od znečištění kolem (jinak naprosto úžasných) útulen, cen jídla vystřelených vysoko do oblak až po davy na všech hlavních cestách.
O letních prázdninách 2024 jsem s dvěma kamarády prošla Orlické hory, zde jsem si uvědomila tři zásadní věci 1) že největší motivací jít je pro mě blížící se restaurace ať je jakkoli vzdálená. Dokážu klidně půl dne mluvit o vláčnosti smažáku a hranolkách s tatarkou a ostatním poutníkům tak vymluvit díru do hlavy. 2) Že pokud potřebuji cestou přidat, nebo překonat určitý úsek pomáhá mi udělat si z toho výzvu, například já nejradši závodím s časem, který mi předpovídají mapy.com. 3) Pokud na stezku vyrážíte v doprovodu, zjistěte si jaké má daný člověk tempo, čekat na někoho, zpomalovat, nebo naopak za někým vlát je to poslední, co po sto kilometrech chcete.
Na konci dubna 2025 následoval velmi krátký ale intenzivní přechod Krušných hor. Od soboty dopoledne do neděle odpoledne jsme zvládli 70 kilometrů, dva smažáky a nespočet výhledů na větrné elektrárny.
Jen o dva týdny později jsme se opět společně s kamarádem vydali do Žacléře a prošli etapu Adršpach-Broumovsko, kterou se mi spojila cesta z Děčína až do města Králíky. Tato etapa byla fyzicky náročná jelikož skalnaté prostředí žene člověka neustále nahoru a dolů. Zvolili jsme strategii dopovat se cukrem a tak jsme mimo tubičky pikaa vytvořili i recept na čaj z nakrájených gumových medvídků, který zahřeje tělo i duši a navíc je rovnou sladký.
Ráda bych tu také zmínila a poděkovala všem dobrým lidem, kteří se rozhodli stát se trailangely a denně otvírají své domovy cizím lidem s pomocí, za kterou nic neočekávají. Ať už u nich spíte na zahradě nebo si “jen” napouštíte vodu, vždy vás zahřeje jejich laskavost a ochota se kterou pomáhají.
Zde prozatím moje cesta skončila, o prázdninách plánuji pokračovat dál a už teď jsem zvědavá, kde na stezce se potkám právě s vámi.
Stopuju, ale zatím jen svoje myšlenky, lezu, spím, jím nebo se nahlas směju…