Rozhovor s evangelickým farářem Jonatánem Hudcem, již druhým rokem působícím kazatelem ve farním sboru Českobratrské církve evangelické na Smíchově. Dříve působil ve sborech v Mladé Boleslavi a Klášteře nad Dědinou.
Morální a křesťanské zásady se u nás a našem evropském okolí často setkávají. Máš nějaké zásady, kterými se řídíš v každodenním životě a jsou výrazně spjaté s vírou v Boha?
Nevím, jestli ty zásady, o kterých budu mluvit, jsou vyloženě spjaté s vírou v Boha, ale protože se to u mě prolíná, tak si to s tím spojuji vnitřně sám. Čím se řídím v každodenním životě je pravdomluvnost, ta je hrozně důležitá. Pak mám pocit, že je potřeba být solidární a všímat si, co druhé trápí. A ještě mám v hlavě takovou zásadu, která mi tedy moc nejde. Je od Martina Luthera z jeho výkladu desatera – je dobré hledat u druhých vždy tu lepší stránku. Třeba i pomlčet o tom, co dělali špatně, ale umět to dobré na druhých vytáhnout. Tak tyto mě napadly jako první.
Jak ses dostal k myšlence, že se staneš farářem? Vyrůstal jsi ve věřící rodině?
To nejsi první, kdo se ptá. Ano, já jsem v tom vyrostl. Oba dva rodiče byli faráři. Pak přišlo nějaké pubertální a dospívající období vzdoru. Nakonec jsem si ale řekl, že to možná bude dávat smysl. S faráři je to tak, že to zkusíš, a když si s tím sborem a lidmi sedneš, tak ti dávají zpětnou vazbu, že to dává smysl i jim. Hraje tedy roli nějaké vnitřní i vnější potvrzení, že na tom místě nejsem špatně. Máma byla dcerou faráře a profesora na evangelické teologické fakultě. On tam učil starý zákon, takže někteří říkají, že to mám „zděděné”. Ale já tenhle popis nemám moc rád, farářování není dědičná záležitost, ale možná že to vyrůstání na faře v něčem usnadňuje nástup do téhle profese a služby. Člověk prostě má – jak to říct? – má prostě nějakou jasnější představu o tom, co farářská práce obnáší. Mám ale spoustu kamarádů, co také vyrůstali ve farářských rodinách, a ti to mají jinak. Za totality se naše rodiny dost setkávaly, byly to na farách takové ostrůvky svobody, kde se žilo trošku jiným způsobem. Mohlo se mluvit o všem a my děti jsme se tam kamarádily. U mnohých z mých vrstevníků vím, že to vyhodnotili opačně. Že pro ně vyrůstání na faře bylo spíš velké trauma. Dokonce i česká televize o tom točila dokument, že je to zvláštní fenomén. Že život na faře působí velký, mnohdy nereflektovaný, tlak na děti. Třeba to společenství, které od nich očekává určitý typ chování, co všechno by měly dělat,… Leckdo to není schopný ustát. Já jsem byl v tomhle smyslu trošku ignorant, nebo byli rodiče rozumní a nedovolili, aby toho na nás děti bylo naloženo příliš, takže se to na mě nepodepsalo.
Musel jsi jako malý chodit pravidelně do kostela? Zmiňoval jsi nějaký odpor v teenagerském věku…
V teenagerským věku mi nechali už trošku více svobody. Mohl jsem si říct. Ale jako dítě, to jsme prostě měli nastavené, že se v neděli jde. Jasně, že mě mrzelo, když se čas bohoslužeb tloukl s dětským programem v TV, takže se mi do kostela nechtělo. Ale postupem času zjišťuju, že i ten automatismus, každou neděli vyrazit, je něco, co právě může pomáhat. Nemyslím, že budování automatismu je něco trapného, nebo přízemního, ale vnímám to jako něco, co může někdy posloužit. Samozřejmě nejde o to, nutit v neděli ráno vstávat nějakou násilnou cestou…. Takhle to zkoušíme nastavit i našim dětem. Věřím totiž, že až přijde nějaká krize, tak v kostele mohou něco najít, zaslechnout. I kdyby odešly z církve a už v praxi víry nic neviděly, nebo jim to přišlo vyprázdněné, tak si myslím, že může přijít čas, kdy do kostela zavítají a zaslechnou něco pro sebe, odnesou si něco, co jim třeba v nějaké krizi pomůže.
Procházel sis v mládí ateistickým obdobím, co jsi cítil?
Asi to u mě bylo hodně spojené s revoltou proti rodičům. Postavili mě do nějakého systému, do kterého jsem zapadnout nechtěl, nebo právě ne takhle automaticky. A potřeboval jsem si najít vlastní cestu. Trochu mi vyskakuje v myšlenkách podobenství o marnotratném synu. Byl jsem asi dost divokým puberťákem, a pro to naši neměli moc pochopení, ale taky mě v určitém momentu nechali odejít hledat vlastní cestu (studia v cizině). A tam někde přišlo rozpoznání, že i já jsem pozvaný k víře, tedy k životu, ve kterém se snažím zaujímat určité postoje, držet některé hodnoty. Později, v rámci osamostatnění, se to u mě nějak přehouplo. Já tomu říkám postupné vrůstání do života víry, kde ale zůstávají pořád určité pochybnosti. Projevilo se to i zápasy se sebou, se svými přáními. Ale ten můj původní vzdor, při odchodu z domova, polevil. Snad se podařilo najít vlastní cestu. Nicméně pochybnosti, ty mám pořád.
Pamatuješ si ten zlom, kdy jsi se zase přehoupnul zpět?
Mně vlastně výrazně pomohlo společenství kamarádů, které jsem v církvi potkal. Bavilo mě chodit do Martina ve zdi na večerní mládežnické bohoslužby. Samozřejmě, že to vždycky skončilo v hospodě. Ale měl jsem pocit, že naše církev generuje lidi, kteří jsou mi blízko, se kterými si sedneme. Až teď si všímám toho, že evangelická církev ve své většině drží určité hodnoty, s nimiž souzním. Se kterými jsem souzněl i v rámci svého období odporu proti všemu, a snahy o akčnost. My jsme se třeba potkávali s touhle skupinou evangelíků při demonstracích proti McDonaldu, nebo proti Světovému měnovému fondu. Upozorňovat na tyhlety věci nám přišlo důležité a taky nás to bavilo. Byli jsme akční. Myslím, že starší generace vůbec nechápala, co nám vadí na hamburgerovém řetězci. Asi je to stejné, jako když vaše generace dneska bojuje za klima.
Jak vedeš své děti k víře?
Vlastně se mi zdá, že je k víře nevedu. Je to jako s výchovou, která se děje nejvíc tím, že děti odpozorují, jak fungují rodiče. Samozřejmě kromě snahy nastavit ten automatismus chození do kostela a ptaní „nechceš se nějak zapojit?”, ale snad bez nucení. Jinak mám pocit, že je k tomu fakt přivádí to, jak žiju já, jak žijeme v rodině, co máme nastavené já a moje žena. Něčím je to inspiruje, posiluje a přivádí k tomu nenásilně. Třeba i hraje roli to, jaký typ diskuzí doma vedeme. Ale stává se, že jsme někde na prázdninách, kdy nenutím děti v neděli vstávat a jdu do kostela sám. Vypravím se fakt skoro vždycky, protože by mi pak přišla ta neděle nějak prázdná. Měl bych divný pocit, ale to neumím asi víc vysvětlit.
Co je pro tebe zajímavé na dětské cestě k víře? Jak to pozoruješ na svých dětech nebo zpětně u svého dětství s vnímáním Boha?
Sám jsem k tomu dospíval s jakousi prvotní naivitou. Pán Ježíš a ten Pán Bůh pro mě byly takové magické bytosti. Až teologická fakulta mě přivedla k vystřízlivění, a možná i vlastní vzdor a snaha uchopit pro sebe sama, co to je, nebo kdo to je, ten Bůh? Myslím, že přechod k jakémusi pestrobarevnému vnímání světa hraje taky velkou roli v životě víry. Ono se říká, že když jsme děti, tak svět vnímáme spíš černobíle. Jako v pohádkách, dělíme na dobré a zlé. Asi to platí hlavně pro děti, co vyrůstají v relativně harmonických rodinách. Jsou vychovávané v tom, co je dobré, co je zlé, a také se umějí hezky vztahovat právě k něčemu, co nás přesahuje, co stojí na té dobré straně. Potom přichází, někde kolem té puberty, zlom a zjišťujeme, že svět takhle jasně daný není, není černý a bílý. Je to všechno mnohem pestřejší, a hůř se hledá co je pravda, a co je lež, je komplikovanější je rozlišovat. Takže podobně i na cestě víry přichází maglajz. Třeba když přijde nějaká krize, a ten dobrý Bůh a jeho magická moc nefunguje tak, jak jsem si ho jako dítě představoval.
Jak přistupuješ k nevěřícím?
No, snažím se k nim přistupovat stejně jako k věřícím. Já v tom zase takový rozdíl nevidím. Přijde mi, že nemít duchovní přesah není něco diskvalifikujícího. Možná je někdy potřeba, když dojde na rozhovor o věcech náboženských, snažit se být srozumitelnější a používat srozumitelný jazyk. To je ale něco, v čem jsem vyrostl. Teď nemyslím, v čem jsem vyrostl jako dítě, ale v čem jsem vyrostl jako v teologickém důrazu, kterému se říká civilní interpretace. Bylo to takové hnutí mezi faráři, které provázela snaha opustit „nebeštinu”. Tím myslím, jakýsi čistě církevní jazyk. Oni rozpoznali, že moderní člověk už nerozumí některým obsahům. Třeba pojmu “zástupná oběť”. Ten je pro mnoho lidí nicneříkající, ale když se vysvětlí, že někdy je potřeba pro dobro věci také něco obětovat, omezit se, tak je o něco srozumitelnější, kam tyhlety názvy směřují. Tenhle směr civilnějšího jazyka se snažím sám také držet i při nedělích.
Jak moc je pro tebe víra abstraktní?
S touhle otázkou jsem se tedy trochu trápil. Já asi neumím úplně rozlišit, jak to mám nastavené. To, jak vnímám svět, včetně přesahu k Bohu, to se nějak propisuje také do toho, jak žiju. Vlastní postoje víry se pak propisují do konkrétního jednání. Nebo alespoň v to doufám, protože ne vždy se to daří. Samozřejmě jsme všichni chybující, a hodně toho pokazíme. Ale zpátky. To, co je abstraktní, je zaprvé těžko popsatelné, blbě se o tom mluví, a za druhé se opravdu musí posunout do té praxe, musí se v životě nějak projevit. U tohohle vždy vzpomínám na příběh o Proměnění na hoře. To je takový příběh o náboženském prožitku, který měli učedníci s Ježíšem. Měli vidění, jak on se potká s Mojžíšem a Elijášem. Apoštol Petr pak řekne: „Postavíme tady stany a už se tady v tom krásném, bezbolestném prostoru zabydlíme. Budeme spolu sami v tomhle krásném nadzemském světě, a tam dolů už se nevrátíme.” Pak se ta jejich vize najednou rozplyne, nebeské postavy zmizí, a Ježíš řekne : „Pojďte dolů, tam je kluk, který je nemocný a potřebuje, abychom mu pomohli.” Je to příběh, který ilustruje to, že i když má člověk nějaký duchovní život, měl by se promítnout i do praktického jednání, do toho, jak žijeme. Jinak je bezcenný.
Jak podle tebe spolu souvisí lidský mozek a víra, je věřit závislé na vyspělosti člověka?
Já jsem si tu otázku přeložil na rozdíl mezi rozumem a emocemi. Každý máme nastavené své vnímání jinak. Ještě by to možná šlo posunout do sporu: věda versus náboženství. Já jsem docela racionální člověk a s tím možná souvisí i to, o čem jsem mluvil ohledně pokusů o civilní interpretaci. Myslím, že lidé z kostela už tomu náboženskému jazyku nerozumí přesně, nebo pod některými pojmy nevnímají tolik obsahů. Je krásné používat slovo Bůh, protože to má široký (filozofický, náboženský, nebo religionistický) význam. Někdo řekne, že Bůh je láska, nebo že je hlubinou bytí, filosofové říkali: „Actus purus”. To jsou hezké pokusy. Ale nastavení každého člověka k víře, vztahování se k Bohu, se v určité fázi života liší. A v našem prožívání jsou ještě navíc věci těžko popsatelné rozumem. O tom jsem mluvil v souvislosti s abstraktností. Myslím si, že vyspělost není potřeba právě proto, že víra a její podoby jakoby jdou s námi, a v průběhu života se proměňují. Třeba ta dětská naivní víra se pak promění v něco, co potřebujeme popsat systémem, myšlenkově. Ve stáří jsou zase důrazy jiné. Prostě takto proměnlivě to máme.
Myslíš, že lidé, kteří mají problém s vírou v Boha, jen kvůli biblickým pojmenováním a samotného názvu Bůh, v sobě přeci jen tu samou víru, jako křesťané, mají?
Přišlo by mi nafoukané říct, že oni také věří v Boha, jenom tomu tak neříkají. Já si myslím, že to tak není. Křesťané Boha poznávají především skrze svědectví bible, tím se ten pojem nějak konkretizuje. Ale můžeme si ho přeci představovat každý nějak jinak. Myslím, že by kohokoli urazilo, kdybychom mu vnucovali, že to má vlastně stejně. Na druhou stranu nějaké duchovní potřeby má asi každý, a prolínat se to může víc, nebo míň. To nechci úplně vyloučit.
Jak vnímáš jiná náboženství?
V podstatě s nimi nemám žádný problém. Přijde mi, že se můžeme a máme potkávat, obohacovat. Někdy mě ale děsí projevy fundamentalismu. Třeba co se týče Islámu, například v otázce postavení žen, ale myslím, že fundamentalismus je špatnou věcí i v křesťanství. Když je někdo přesvědčený o vlastní pravdě, tak se s ním nedá hnout a je to nebezpečné, ať už vychází z jakéhokoli náboženství. K tomu se asi ještě dostaneme. Jakým způsobem křesťanství může ubližovat úplně stejně jako kdejaký poblázněný muslim, co si myslí, že se dostane do nebe tím, že se nechá vyhodit do povětří uprostřed nádraží plného lidí. Ne, nemám s ostatními náboženstvími problém, akorát s některými projevy, které jdou proti lidskosti. Ty mně vadí ale i na křesťanství.
Našel bys nějaké záležitosti, se kterými nesouhlasíš v evangelické církvi?
Já jsem vlastně rád, že posledních pár let vnímám jakousi větší rozumnost a poctivé promýšlení věcí, které se křesťanů týkají, a to vlastně ve všech možných prohlášeních synodu a synodní rady. Vnímám velkou citlivost k různým otázkám celospolečenským i ochotu a odvahu jít proti proudu, nedržet basu s většinou ostatních církví. Spíš mě na té naší církvi štve, že v tom nejsme úplně jednotní. Aktuálně se hodně hádáme ohledně žehnání stejnopohlavních párů a vůbec o přístupu k homosexualitě. Přijde mi, že v tomhle se u některých projevuje hrozná tvrdost srdce, a na druhou stranu mám pocit, že tahle tvrdost přece jenom v rámci té naší církve je trošku méně častá. Dokážu si tipnout, že oproti běžné společnosti máme v našich řadách o něco méně “zabedněnců”, než jak je to v běžné společnosti, přičemž většina členstva je opravdu rozumná. Chci tím říct, že víme, že nejsme jednotní. Z našich řad se ozývají různé názory, někdy (za mě) zcestné, ale není jich moc. Opravdu si hodně vážím všech těch aktuálních prohlášení našich synodů a synodní rady, třeba za posledních 8–10 let, které byly a stále jsou potřeba, šly dobrým směrem. S těmi souzním.
Myslíš, že mají ruzná náboženství jednu podobnou myšlenku?
Určitě. To vymyslel už Hans Küng. On založil organizaci zvanou Světový étos. Zkoumal všechna možná náboženství a zjistil, že se ve všech opakuje to, čemu my říkáme zlaté pravidlo. “Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ty jim.” Tohle se v různých obměnách dá najít snad ve všech větších náboženstvích. Dokonce jsem jednou k tomu na předchozím působišti uspořádal výstavu. Küng propagoval to, abychom nebazírovali na rozdílech, ale abychom si řekli: ano, jsme v něčem jiní, ale máme alespoň jednu zásadu stejnou, pojďme to rozvíjet do všech důsledků. Do přátelského mezináboženského soužití, do poklidného náboženského dialogu. Byl to takový vizionář. Myslím si ale, že se mu s těmito myšlenkami dařilo uspět jen mezi intelektuály. Do těch nejnižších vrstev příslušníků ostatních náboženství se tyhle myšlenky úplně nedostaly. Ale třeba tomu stačí dát ještě víc času.
Jinak já jsem rád, když se umíme s ostatními respektovat i v té jinakosti. Leckde se to daří.
Jaké máš zkušenosti s lidmi vyznávajícími katolickou víru?
Docela dobrou. Mám spoustu kamarádů z katolické církve. Nutno říct, že spíš z liberálnějšího křídla. Prostě charakteristika katolické církve je, že je to největší církev na světě, a proto je také nutně velmi široce rozkročená. Vejde se do ní vedle sebe spoustu různých směrů, od dogmatiků po charismatiky, od tradicionalistů po liberály. Je v ní opravdu široké spektrum věřících, a tak se tam dá najít leccos, co i mně, jako protestantovi, vyhovuje. Ale jak říkám, mám tam spoustu přátel, se kterými jsme v mnohém na stejné vlně, ačkoli se na všem neshodneme, a jsou věci, které mi vadí.
A mohu se zeptat, jaké ti vadí?
Třeba, a je to systémová věc, hierarchické nastavení (proto jsem taky u evangelíků). My máme mnohem demokratičtější systém, zatímco v katolické církvi, v rámci té hierarchie, třeba nehraje skoro žádnou roli hlas laiků. Vzniká velký prostor pro velmi necitlivý přístup, pro mocenské praktiky. Nedávno jsem byl na demonstraci proti ututlávání sexuálních skandálů. Přijde mi, že to je problém částečně také odvislý od systému toho hierarchického uspořádání katolické církve. Prostě tohle nemám rád, jsem pro větší demokracii.
Dovedeš si představit své fungování i v katolické církvi jako farář nebo člen?
Na to už je asi pozdě. Určitě jsem byl víckrát na mši. Některé věci pro mě byly nesrozumitelné, ale umím si představit, že to spoustě lidí vyhovuje. Mohou prožívat svoji víru prostřednictvím více smyslů. Všechna ta barevnost barokních kostelů. Nejenom to zlato, které jsme my protestanti kritizovali… Nebo ty “vůně” jsou pro někoho důležité, může to být přístupnější než to protestanské prosté Slovo. Pro mě ta barevnost tak důležitá není a byla by to velká spekulace, jestli bych mohl fungovat i tam. Jako farář asi těžko. Jsem rád ženatý. Teoreticky bych mohl být možná jáhnem, ti mohou žít v manželství. Ale obecně je mi katolická církev, ve smyslu podoby mše, spíš vzdálená.
Která křesťanská témata jsou v dnešní době citlivá a je pro tebe náročné je otevírat?
Jedno téma mě napadlo, protože jsem v něm docela nedávno byl. Promýšlím volné vztahy. A jakou pozici mám zaujmout v rámci svého nastavení, které nějak souvisí s křesťanstvím a křesťanským pojetím vztahů. Jak přistoupit k lidem, kteří nechtějí žít ve věrnosti jeden k druhému, nepřijde jim to tak důležité. V tom se trochu plácám. Mám pocit, že tahle reflexe nemá úplně východisko, nebo že bude chtít ještě nějaké hlubší promyšlení. Ještě nejsme tak daleko, abychom se v téhle změti všemožných variant partnerského soužití orientovali. Občas mě k tomu napadne takové konzervativní stanovisko, že ve chvíli, kdy si člověk určuje pravidla sám, tak to dopadá blbě. Na to upozorňují různé biblické příběhy, třeba ten o stavbě babylonské věže. Mně přišlo, že se v těchto typech vztahů řeší věrnost taky, ale je nějak posunutá, nebo pokroucená.
Dál se mi těžko také mluví s určitými skupinami v církvi, s lidmi, kteří jsou nějak přesvědčení, že je potřeba chápat bibli doslovně, s fundamentalisty, anebo s lidmi z charismatického prostředí, kde má kdekdo pocit, že jedině on má monopol na pravdu, že on je ten bez hříchu. A tím se zase vracím oklikou zpět k tomu, co aktuálně hýbe s naší církví. K otázce žehnání stejnopohlavních párů. Sám o tom nemám problém mluvit, ale cítím, že to pořád pro mnohé dost citlivé téma. A vlastně mám trochu i potřebu vstupovat svým pohledem i do těch “zabedněnějších” kruhů v naději, že se třeba někdo obměkčí a pochopí, jak moc ubližujeme jenom tím, co způsobuje, když někdo jen vysloví, že homosexualita je přeci odedávna hřích a že to je od ďábla. Někdy je to hrozné, co člověk slyší právě z církevního prostředí.
Na bohoslužby chodí mnoho starých i mladých lidí (dá se předpokládat) s jiným přístupem k životu. Dotknout se životních témat obou věkově rozdílných skupin se může zdát náročné. Jak náročné je připravit kázání pro obě zmíněné skupiny?
Když píšu kázání, tak si představuju lidi, které mám pod kazatelnou. Vidím tam před sebou konkrétního člověka, což slouží jako zpětná kontrola toho, co si napíšu, a co chci říct. Mám pocit, že střídám témata snad dostatečně. Přijde mi fajn, že mám pod kazatelnou více generací. Když se objeví třeba téma ekologie, kterou někteří ze starší generace tolik neřeší, může je kázání někam posunout. Stejně tak, když se pak mluví o stáří, o osamělosti, o potřebě mít hezké vztahy, o vděčnosti za každý den, tak to může něco otevřít zase mladší generaci. Obecně se ale snažím to, co mi otevře biblický text, zpracovat z různých úhlů pohledu, číst ho i očima konkrétních lidí, které si představím pod kazatelnou. Myslím také, že si každý odnese něco jiného. On je taky rozdíl mezi tím, co já řeknu, a co nakonec doteče k uším posluchačům. Mnohdy si lidé odnesou i něco jiného, než jsem řekl. Zasáhne je to úplně jinak, než jsem čekal. A někdy se také otevírají témata, která řešíme všichni stejně. V poslední době, když běží válka na Ukrajině a Trump se chová nepředvídatelně, trochu jako blázen, tak všichni potřebujeme najít nějakou naději, pomoci se strachem z toho, co přijde. To se dotýká jak mladých, tak starých.
Jakou lidskou vlastnost, která všechny lidi v církvi spojuje dohromady, pozoruješ? V jaké lidské vlastnosti je církev jednotná?
Já si spíš přeju, aby se lidé někam posouvali. Už jsem to říkal na začátku rozhovoru, že nevnímám úplně rozdíl mezi věřícími a nevěřícími. Je to taky trošku smyslem mojí práce, přivádět lidi, se kterými se setkávám, třeba k větší otevřenosti, nebo k vyšší míře sebereflexe nebo pokory. O té zkouším mluvit spíš opatrně. Nerad říkám něco o hříchu, ale myslím, že tohle téma asi věřící přeci jen nějak odlišuje od ostatních. Ve vědomí, že jako lidé nejsme bezchybní, že máme sami máslo na hlavě. Ale většinou se spíš snažím ty skupiny a lidi, se kterými se potkávám, dovést k určitému přemýšlení, a zároveň jim být oporou a posilou. Zkouším s nimi společně hledat nějaká východiska z jejich obtíží a trápení.
Často pracuješ s lidmi i mimo nedělní kázání. Jsou setkání nad Biblí, s mládežníky, konfirmandy, … Je pro tebe práce s nějakou věkovou skupinou jednodušší, jestli se ti lépe pracuje s těmi staršími, kteří jsou většinou trošku konzervativnější nebo s těmi mladšími, kteří mají pořád nějaké otázky. Co tě na té skupině baví?
Já nevím, jestli to mám hodnotit z hlediska sebe, nebo z hlediska nastavení těch skupin. Mně přijde, že úplně nejsnáze se pracuje s nejstarší generací, protože je opravdu moc vděčná za cokoliv. Nevím, jestli na to člověk potřebuje speciální obdarování. Stačí věnovat čas. Třeba na biblické hodiny pro nejstarší generaci si chystám frontální výklady, které mi přijdou až skoro zbytečné, protože účastníci si hlavně potřebují popovídat u čaje a s farářem, ale občas se otevře i složitější téma ve výkladu, o kterém se pak mluví. Obecně mám ale rád práci se všemi těmi skupinami, s konfirmandy a mládeží, se střední generací. Těší mě každá přemýšlivost a odvaha se zeptat. Mrzí mě trochu, že teď nemám skupinu dětí… No, a na druhou stranu má člověk pořád nějaké pochybnosti, jestli nemá pro práci s danou skupinou menší obdarování.
Jaké vnímáš výhody a nevýhody své profese?
Já mám na farářování rád, že to je profese svobodná. Člověk si může částečně určit, čím se bude zabývat, a zaměřit se na věci, které ho baví, nebo které mu dávají smysl. Jsou kolegové, kteří vydávají časopisy nebo noviny. Já jsem spíše sociálně zaměřený. Rád se tady zapojuji, když se chystá potravinová banka. Nebo při sousedských, kde jsou všichni účastníci, včetně toxíků (klientů Sananimu) rádi, když se tam objeví farář. Zároveň cítím, že jsem ten, co na všechno kývne, a pak řeším bezbřehost a neohraničenost, nedostatek času. Někdo by mě nazval yes-manem, kterému hrozí, že nebude nic stíhat pořádně. Zároveň si myslím, že to je slušná cena za tu svobodu, a tolik si své hranice nehlídám.
Co tě nejvíce baví na tom být farář? Čím tě tato práce naplňuje?
Tohle říkám všem, že mě nejvíc baví práce s lidmi. Mně to někdy vyčerpává, ale zároveň nabíjí. Člověk získává spoustu zkušeností a mouder, opravdu široký rozhled o tom, jak my lidé žijeme, jací jsme. Jakýkoliv rozhovor, od té nejstarší generace až po děti, je pro mě přínosný, poučný, nabíjející, i když to někdy může být náročné poslouchat věci, které jsou citlivé a bolavé.
Máš nějakou otázku, na kterou bys rád odpověděl, ale ještě se tě na ni nikdo nezeptal?
To byla nejtěžší otázka. Nakonec mě ale napadlo, že jsem vlastně docela rád, když se mě lidi zeptají, jak se mám. To však neznamená, že se mě na to nikdo neptá.
když se mám fakt dobře, jezdím na kole dobře