No to bylo tak: Já a moji páni rodičové jsme se rozhodli (byl to jako obvykle nápad mojí máti) vydat se do Chorvatska k moři. Cesta proběhla bez znatelných potíží, i zájezd samotný byl celkem poklidný, ale po zpáteční cestě jsme se rozhodli prodloužit si zájezd přes Bosnu a Hercegovinu (opět nápad mé máti).
Cestu jsme původně zamýšleli přes Mostar do Sarajeva a tam přespat, ale hlavní tah byl zavřený. Vybrali jsme tedy zdánlivě dobrou alternativu: cestu přes zdejší pohoří. Zprvu nás navigace vedla přes město Nevesinje, kde nás asi dvanáct kilometrů za městem zastihla na cestě želva. Tu jsme opatrně objeli a vydali se sebevražednými serpentiny vzhůru do neznámých končin, kde se cesta první třídy změnila na cestu druhé třídy (pro srovnání, cesta druhé třídy je v Česku například ulice Radlická, tedy docela frekventovaný tah). Za několik metrů kvalita asfaltu klesla rapidním způsobem a po minutí první vesnice se tato cesta „druhé třídy“ změnila na úzkou prachovou cestu, plnou krav, děr a nebezpečných úseků. V tento moment již nebylo cesty zpět…
Místo na otočení našeho Volva V70 jsme hledali marně. Konstantní rychlostí 10 km/h jsme přejížděli skalnatý masiv plný starých náhrobků, pastvin a samozřejmě prachu. Tu a tam jsme minuli jakousi vesnici místních obyvatel (tak tři polorozpadlé domky). Naše šotolinová cesta nás pomalu vedla kolem skalních pilířů, které působily jako brány do jiného světa. Asi po dvou hodinách cesty pustinou jsme začali klesat lesem, kde nám větve stromů mlátili do čelního skla, jako by nás nechtěly pustit dál.
Od našeho nezdárného odbočení již uplynulo asi 40 kilometrů, tj. cca 4 hodiny jízdy. Za tuto dobu se nám naskytly překrásné výhledy na prázdná údolí, u kterých bych mohl přísahat, že se jich lidská ruka ani nedotkla. Celou dobu jsme byli offline, až na občasné chycení signálu, a tudíž jsme ani moc nevěděli, kde jsme. Najednou, jako blesk z čistého nebe, se nám zjevila moderní asfaltová cesta. Bylo to, jako byste se sjeli nějakou drogou.
Rychlostí blesku jsme zavolali na ubytovaní a uháněli přes horské město Kalinovnik, kde zjevně neslyšeli o recyklaci zhola nic, jelikož všudypřítomné létající igeliťáky se vznášely jako balóny ve větru. Na ubytování poblíž Sarajeva jsme dojeli místo ve čtyři, v půl deváté.
Jestli máte rádi lidskou nepřítomnost a divokou horskou krajinu, doporučuji tuto cestu absolvovat. „Parádní šotolinu“ na cestě R433 si užijete až až, jen doporučuji vzít si zásoby jídla a pitné vody.
Dělám rád to co dělat nemusím. Rád vstávám ve dvanáct a v tejdnu mám průměrně pět hodin spánku. Zajímá mě hudba a jinačí umělecky proveditelný činnosti.