Obsaď a žij!

Squatting je produktem moderní společnosti, který se neustále vyvíjí a v současné době si rozhodně zaslouží pozornost. V dnešní době je squatting vnímán mimo jiné jako alternativní způsob života, kultury a myšlení. Squatting není jen prosté vniknutí do domu nebo bytu, ale obsazení nemovitosti za účelem vytvoření určité komunity, která nabízí alternativu k politickému systému, způsobu života a k mainstreamové kultuře. U squattingu můžeme pozorovat i solidární činnost, která upozorňuje na problematiku nedostupného bydlení.

Squatting je životní styl, ale i forma vyjádření politických názorů. Pro některé je řešením životní nebo bytové situace a pro jiné zase svobodný život, očištěný od zla konzumní společnosti.

Squatting je také spjat s budováním kulturně-sociálních center, podpory alternativních umělců, pořádáním koncertů, výstav, přednášek, seminářů nebo workshopů. Squatting vytváří živnou půdu nejen pro alternativní kulturní a sociální vztahy, ale také pro alternativu politickou, díky čemuž bývá státními orgány řazen k extremistickým hnutím.

Právní vymezení squattingu

Již jsem uvedl, že squatting je činnost, při které osoba nebo skupina osob neoprávněně obsadí dům, byt nebo nebytový prostor, ve kterém dále přebývá, převážně za účelem vzniku komunity lidí schopných smysluplného využívání obsazených objektů. I když český právní řád vůbec neužívá pojem squatting, jedná se o trestný čin. Základní činnost squatterů, tedy obsazení a užívání cizího objektu, zahrnuje například následující trestný čin: Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 zákona číslo 40/2009 Sb.

 Squatting je ale nutné odlišovat od prostého zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru vniknutím například osobami bez trvalého přístřeší. V takovýchto případech se nejedná o formu squattingu, ale o prosté neoprávněné obsazení objektu za účelem krátkodobého nebo i dlouhodobého získání přístřešku, úkrytu nebo nahrazení funkčního bydlení například bezdomovci. Mezi bezdomovectvím a squattingem je tedy složité vymezit jasnou hranici. Už jen to, že vniknutí a obsazení nemovitosti z důvodu bezdomovectví lze chápat jako jistou sociální obranu, kterou je uspokojována základní potřeba bydlení. Přitom u squattingu je naplňována potřeba alternativního způsobu života, který si jeho provozovatelé ve velké většině, na rozdíl od bezdomovců, sami vybrali a jehož prostřednictvím aplikují své názory na společnost a politickou, sociální a kulturní situaci.

Squatting je tedy jednání mířené proti hodnotám chráněným právními normami, které má za cíl obsadit a užívat určitý objekt, na němž je třeba poukázat na chyby systému, proti kterému je squatting velmi často namířen a ke kterému se také snaží nabízet alternativu. V tomto objektu pak vytvářet činnost, zpravidla společenskou, politickou, kulturní nebo sociální, kterou se lze prezentovat a poukázat na chyby systému, politickou, sociální a bytovou situaci.

Squatting na území České republiky

První squat?

O tom, který squat byl na území dnešní České republiky první, se různé prameny rozcházejí. Podle Kroniky obsazování byl prvním squatem na území současné České republiky Dům U Divého muže ve Sněmovní ulici č. 1 na Praze 1. Tento dům na Malé straně měla od Federálního ministerstva vnitra České a Slovenské federativní republiky pronajatý Linhartova nadace. Nadace předložila FMV ČSFR (Fakulta mezinárodních vztahů Česká a Slovenská Federativní Republika) plány na rekonstrukci objektu a jeho dalšího využití pro kulturní účely. FMV ČSFR však s Linhartovou nadací nekomunikovala a následně rozhodla o vyklizení objektu, ke kterému došlo dne 11. ledna 1991. Tentýž večer se podařilo několika desítkám lidí vyrazit zabedněná okna a vniknout do objektu. Poté se chystali na okupační stávku. K objektu se následně dostavili zástupci FMV ČSFR a ti se dohodli s představiteli Linhartovy nadace na opuštění a vyklizení objektu, ke kterému došlo dne 14. ledna 1991.

Ladronka

Jiné prameny uvádí jako první squat na území dnešní České republiky squat Ladronka, který se nacházel na území hlavního města Prahy, v areálu zvaném Ladronka. Jednalo se o památkově chráněný statek s adresou Tomanova 1, Praha 6, který byl a dodnes je v majetku Magistrátu hlavního města Prahy. Jak uvádí Kronika obsazování, statek, který byl již několik let opuštěný a volně přístupný, obsadili aktivisté z Anarchistické federace s cílem vybudovat v něm Autonomní kulturně sociální centrum. Podle Kroniky obsazování se snažili squatteři svůj pobyt ve squatu Ladronka od počátku zlegalizovat. Přesto proběhlo v letech 1993 až 1995 několik policejních razií majících za cíl vystěhování squatu, které ale i díky podpoře české anarchoautonomní scény, zahraniční solidaritě a podpoře některých občanských iniciativ nebyly úspěšné a Autonomní centrum bylo squattery uhájeno. Squatteři nadále jednali s Magistrátem hlavního města Prahy o legalizaci Autonomního centra nebo o poskytnutí náhradních prostor pro projekt Nadace Ladronka, to ale nevedlo k žádným výsledkům. Squat Ladronka fungoval jako kulturně-sociální středisko až do jeho vyklizení dne 9. listopadu 2000. Po vystěhování squatterů z Ladronky zůstala usedlost prázdná a obrat nastal až v roce 2002, kdy Městská část Prahy 6 spolu s Magistrátem hlavního města Prahy započala rekonstrukci celé usedlosti i přilehlého parku. Rekonstrukce byla dokončena v roce 2005 a v dnešní době je v objektu provozována restaurace s prostory pro různé akce a sportoviště.

Kavárna Slavia

V Praze rozhodně stojí za zmínku také obsazení Kavárny Slavia na rohu Smetanova nábřeží a Národní třídy přímo naproti Národnímu divadlu v Paláci Lažanských. Kavárna Slavia byla provozována již od roku 1884 a stala se místem vyjádření českého národního cítění. V roce 1948 byla znárodněna a dále byla v provozu až do roku 1989, kdy byla kavárna majitelem nemovitosti, Akademií múzických umění v Praze, pronajata americké společnosti HN Gorin, která přislíbila kavárnu znovu otevřít. To se nestalo, a proto takzvané Sdružení přátel kavárny Slavia dne 8. listopadu 1993 kavárnu protestně obsadilo. Ještě ten samý den uvedené sdružení kavárnu zprovoznilo pro veřejnost. Po pár týdnech okupačního provozu a po vyjednáváních s majitelem nemovitosti a jejím nájemcem byl provoz ukončen s tím, že kavárna bude rekonstruována při zachování stylového prostředí a cen dostupných pro veřejnost. Aktivisté dosáhli svého, když se události dostalo i zahraniční pozornosti, a Akademie múzických umění v Praze vypověděla soukromé společnosti HN Gorin nájemní smlouvu. Kavárna Slavia obnovila svůj provoz až v roce 1997 a je v provozu dodnes.

V 90. letech proběhlo na území dnešní České republiky několik obsazení různých nemovitostí. Squatterská Kronika obsazování uvádí zhruba třicet pokusů o obsazení nemovitostí v různých městech jako např. v Praze, Brně, Teplicích, Plzni a dalších. Mimo jiné také uvádí, že ve většině případů se povedlo majitelům obsazených nemovitostí nebo státním orgánům v krátké době squaty zlikvidovat. V několika málo případech došlo k vážnějšímu odporu ze strany squatterů, jako např. při obraně Ladronky, Sochorky, Zenklovky a zejména Milady.

Milada

Jeden z vůbec nejznámějších českých squatů byl ten v libeňské vile Milada. Vila Milada stojí v pražské Libni poblíž ulice Pátkova. Tato nemovitost je už od roku 1978 ve vlastnictví státu a již v roce 1988 byla určena k demolici, a proto jí bylo i odejmuto číslo popisné a nemovitost byla následně vymazána z katastru nemovitostí. O nemovitost byl veden restituční spor, avšak rozhodnutím Nejvyššího soudu zůstala Milada ve vlastnictví státu. Tento spor skončil až v roce 2000, kdy už byla vila Milada squatem. K obsazení vily Milada došlo na prvního máje roku 1998 a provedli ho členové ČSAF (Československá anarchistická federace) a jejich přívrženci. Dne 7. října 1998 došlo k pokusu o vyklizení, ale squatteři byli dobře připraveni a za pomocí barikád zdrželi postup policie a pětici aktivistů se podařilo dostat na střechu budovy, kde zůstali. Policie vilu obklíčila a s aktivisty vyjednávala. Postupně se jejich počet snižoval, až na střeše zůstali poslední dva aktivisté. Na místě zůstala pouze bezpečnostní agentura najatá správcem objektu. Dvěma zbývajícím aktivistům na střeše squatu se v noci z 9. na 10. října 1998 dostalo podpory od studentů ze sousedních vysokoškolských kolejí, když k nim byl za pomoci improvizované lanové dráhy spuštěn další aktivista s jídlem, pitím a spacími pytli. Najatá bezpečnostní agentura se pokusila slaňujícího aktivistu napadnout, ale v blízkosti squatu se pořád nacházelo dost přívrženců squatterů a mezi nimi a pracovníky bezpečnostní agentury došlo k několika střetům. Následně UIV (Ústav Pro Informace Ve Vzdělávání) bezpečnostní agenturu od vily Milada odvolal a squat na místě zůstal dál. I když byl squat těmito událostmi poničen, znovu se v něm začala rozvíjet kultura a jiné aktivity.

Kolem roku 2007 se znovu obměnil kolektiv a mladší aktivisté squatu vdechli nový život, což se projevovalo pořádáním diskuzí, přednášek, benefičních večerů a renovací vily. Na jaře 2009 požádal UIV o opětovný zápis vily do katastru nemovitostí a v červnu téhož roku mu bylo vyhověno. Poslední červnový den roku 2009 se pokusila soukromá bezpečnostní agentura o vyklizení squatu na objednávku UIV. Squatteři, převážně tedy členové ČSAF ve spolupráci s AFA (Antifašistická akce), ztotožnili několik pracovníků soukromé bezpečnostní agentury a identifikovali v nich přívržence krajní pravice. Soukromé bezpečnostní agentuře se nepodařilo squat zlikvidovat a několik squatterů se opevnilo na střeše objektu. K Miladě znovu přijela policie, která objekt obklíčila a monitorovala situaci. Někteří aktivisté střechu objektu sami opustili a poslední z nich Miladu opustil až po vyjednávání s tehdejším ministrem pro lidská práva Michaelem Kocábem, ředitelem pražské policie a zástupci kolektivu squatu Milada a přislíbení náhradního prostoru pro autonomní centrum.

Vyklizení squatu Milada je některými představiteli anarchistické scény považován za konec plnohodnotného squattingu v České republice.

Klinika

Projekt autonomního sociálního centra v budově bývalé plicní kliniky v Jeseniově ulici na pražském Žižkově by se však dal také považovat za squat. K obsazení budovy došlo 3. prosince 2014 poté, co budova, která patří státu a se kterou hospodařil Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, byla od roku 2009 nevyužívána. Dne 9. prosince 2014 však budovu vyklidila policie. Dne 13.prosince 2014 se konala demonstrace na podporu Kliniky za účasti asi 700 demonstrantů, přičemž někteří z nich se pokusili o znovuobsazení budovy. V dalším období došlo k vypsání výběrového řízení na dočasný provoz budovy a k legalizaci činnosti Kliniky. Od března 2015 se tedy budova užívala na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené ÚZSVM (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových). Klinika tedy obnovila svůj provoz a pořádala různé přednášky, jazykové kurzy, divadelní představení, hudební koncerty a rukodělné dílny. Ve zprávě MV ČR o extremismu za 2. čtvrtletí roku 2016 se zmiňuje nadále trvající obsazení budovy aktivisty, což je řešeno soudy a také to, že se kauza Kliniky výrazně zpolitizovala. V této zprávě je také uvedeno, že při přebírání ocenění zástupce centra Klinika uvedl, že se hlásí k českému anarchistickému hnutí a finanční obnos věnuje organizaci Anarchistický černý kříž, která následující den po předání ceny vyjádřila podporu dvěma anarchistům odsouzeným v Madridu. Po neprodloužení smlouvy ze strany úřadu v březnu 2016 byla budova obývána proti vůli ÚZSVM, který to označuje za nelegální jednání a požaduje vyklizení objektu. I přes všechny trable, a to jak s vypnutým přívodem vody, tak s falešně nahlášenou bombou, se Klinika stále držela. Městský soud v Praze ale vydal pravomocný rozsudek, kterým nařídil aktivistům areál vyklidit nejpozději do 18. října 2017. A to trvalo až do dne 10. ledna 2019, kdy začala Správa železniční dopravní cesty s vyklízením budovy.

Ve větších pražských squatech žilo vždy maximálně dvacet až třicet stálých obyvatel, zhruba deset pak tvořilo základ komunity. Našli se i studenti, kteří pobytem v Miladě ušetřili za koleje. Největší kulturní odkaz tak po sobě nejspíš zanechala Ladronka. Pod jménem Ladrogang, v Praze dodnes probíhají punkové, ska a hardcorové koncerty.

Co z toho tedy plyne?

Nejen u nás, ale i v Evropě a celkově po celém světe je squatting dosti potlačeným fenoménem. I v Německu, dříve centru evropského squattingu, značně upadá. Ve valné většině je brán jako překonaná etapa, která zde sice byla, ale už vlastně není třeba, aby se vracela.

 Já ale zastávám názor, že moderní společnost squaty prostě a jednoduše potřebuje a pro společenský vývoj jsou důležité. Je to místo, kde mohou lidé tvořit kulturu, formulovat své postoje a svobodně žít, bez toho, aby podléhali tržní logice.

Otázkou ale je, zda je vůbec v naší pozdní kapitalistické společnosti squaty možné provozovat a udržovat je funkční. Myslím si, že postupně zhoršující se jak sociální, tak ekonomické podmínky časem začnou na společnost doléhat. A společnost, tedy lidé, se ozvou.

Věřím, že to bude právě generace Z, která nastartuje změnu a novou vlnu zakládání squatů a komunitních center.