Tadeáš Moravec je začínající herec, který studoval u nás na waldorfském lyceu v letech 2016-2020 ve třídě Petera Úlla. V našem rozhovoru jsme s ním mluvily o jeho studiu, životních rozhodnutích, začátcích herectví a o překážkách, které můžou potkat nejen začínajícího herce, ale také kohokoli z nás.
Jak ses dostal k Waldorfu?
Úplnou náhodou. Věděl jsem, že chci na gympl a bylo mi skoro jedno, na kterej. Z Kongresáku jsem přinesl domů nějaký letáky a máma na ně koukla a říká: „Hele, tady to znám, tam chodí dcera mojí kamarádky. Nechceš se tam podívat na den otevřených dveří?“ Já říkal, že asi úplně ne, ale nakonec jsem šel — a líbilo se mi to. Přišlo mi, že tam dostanu to, co bych dostal na běžným gymplu, ale zároveň to mělo něco navíc.
Pro svojí hereckou kariéru ses prý rozhodl právě na lyceu. Ovlivnila tě v tomto ohledu škola?
Jo, určitě. Když jsem nastupoval, ještě jsem hrál fotbal a chtěl jsem to dělat profesionálně — dneska mi to přijde docela vtipný. Ale někdy ve druháku nebo na začátku třeťáku jsem se rozhodl jinak. Na základce jsem byl extrémně introvertní a měl jsem fakt velký stresy. A i na waldorfu to pro mě bylo těžký. V prváku jsem se cítil jako outsider, že tam nepatřím, že všichni jsou zajímaví, sebevědomí, excentričtí. Strašně jsem se bál přednášení kvůli ročníkovce. Ale když jsme na ní ve třeťáku začali pracovat a já jsem to zvládl, tak mě to nakoplo. Zjistil jsem, že to nebylo tak hrozný, jak jsem si myslel, a že mám co říct — a lidi mě za to třeba i pochválí. To mě hodně změnilo.
Pak jsem s fotbalem skončil a přemýšlel, co dál. Chvíli jsem chtěl na medicínu, pak psychologii, a nakonec to přerostlo v herectví. Ale ten základ byl vždycky zájem o člověka — o to, co ho tvoří. Waldorf mi dal hlavně schopnost se vyjádřit. Díky tomu, že se o nás zajímali a dávali nám prostor, jsem nechtěl dělat nic, co by mě nezajímalo. Rok po škole jsem zkoušel různý brigády, cestování, hlásil jsem se na psychologii, ale zjistil jsem, že mě baví jen část, a jiný věci — jako statistika — vůbec. Ale co jsem věděl vždycky, že chci, bylo žít v zahraničí a mít v životě dobrodružství. Rok po waldorfu jsem pořád nebyl na žádné vysoké a připadal si jako loser. Až pak jsem viděl film Filth (česky Sviňák) s Jamesem McAvoyem, co se odehrává ve Skotsku, a překvapilo mě, že ten herec je Skot. Zjistil jsem, na jakou školu chodil, a začal zjišťovat, co bych musel udělat, kdybych chtěl studovat tam. Přihlásil jsem se, ale nedostal jsem se. Až další rok mě vzali na jinou školu v Londýně. Trvalo mi to tři roky, než jsem se k herectví opravdu dostal. Můj třídní Radovan Daniel a taky Jitka Ferencová mi už na Waldorfu dávali najevo, že bych se tomu mohl věnovat, i když jsem to tehdy ještě nebral vážně. Nedávno jsem našel e-mail od Radovana ze druháku. Psali jsme si kvůli exkurzi do Národního a já mu napsal, že nemůžu, protože jsem nemocnej. A on mi odpověděl, že je to škoda, že mám pro herectví potenciál. Tak mě to zpetně fakt dojalo.
Co jsi měl za ročníkovou práci?
Nepamatuju si přesně název, ale bylo to o archetypech — Jung, analytická psychologie. V praktické části jsem analyzoval sny a v umělecké psal legendy navázané na folklor a archetypy v příbězích.
Prý sis svou první roli zahrál už ve třech letech. Pamatuješ si to? Jaké to pro tebe bylo?
Moc ne, ale když jsem si později dělal herecké profily, tak jsem to tam napsal ze srandy. To je klasika, jak po vás lidi chtěj zkušenosti, když někam nastupujete a vy tam nastupujete proto, abyste ty zkušenosti získali a je to úplně začarovanej kruh. Tak jsem psal, že mám filmovou zkušenost, protože jsem hrál ve filmu Cesta z města, když mi byly tři. Z natáčení si pamatuju jen to, že jsem se dlouho potom bál lidí s kuklou, protože režisér Tomáš Vorel ji údajně nosil. Potom jsem hrál i pár malých rolí v divadle, když mi bylo třeba šest nebo sedm a to si pamatuju, to bylo super, trávit čas v tomhle věku v divadle. Protože když jste děti, tak vnímáte, že ten dospělej svět je nuda, chcete, aby si s váma rodiče hráli a oni nemaj čas. A najednou vidíte ty dospělý na tom divadle si hrát. Pamatuju si, že jedno z prvních představení bylo taky jedna z mých prvních vzpomínek a to byl Sen noci svatojánský, který se hrál v divadle Komedie a já jsem tam jen procházel přes jeviště a moje máma hrála Titánii a měla takový obrovský červený šaty a křídla, pod který mě vzala, a sjeli jsme spolu dolů po takový plošině pod jeviště. A i když jsem věděl že to je máma, tak jsem měl pocit, že je to taky nějaká magická bytost. A ve druháku v Anglii jsme dělali Shakespeara a vybrali nám právě Sen noci svatojánské.
Jaké pro tebe bylo přijet do cizí země a začít tam s herectvím?
Něčím to bylo fakt hrozný, ale jak se to ve mně zlomilo v tom třeťáku na waldorfu a nešel jsem na vysokou rovnou, tak jak se mi tam podařilo po týhle zkušenosti dostat, tak to byl strašnej drive a myslím, že spousta lidí odpadla při studiu, protože to na ně bylo moc. Třeba se taky odstěhovali a psychicky to nezvládali. A já jsem to měl tak, že jsem si to spíš vydobyl a věděl, že už jdu tou cestou. Řekl jsem si, že když už mi trvalo si ji najít, tak jí půjdu. Ale když jsem tam přijel, tak jsem si říkal, co jako dělám. S mojí tehdejší přítelkyní jsme spolu v tý době byli už čtyři roky a měli jsme se fakt rádi a to bylo těžký, protože jsem měl pocit, že opouštím úplně všechno. Pak jsem měl asi po třech měsících takový stavy, kdy jsem měl pocit, že se mi půlí mozek. Že vlastně mluvíš tím cizím jazykem tak dlouho, že máš pocit, že nemluvíš ani česky ani anglicky a v noci jsem se probouzel a měl panický ataky. Přemýšlel jsem, jestli na to mám, i finančně. Bylo to náročný. Ale od druháku se to zlomilo a začal jsem se víc uklidňovat.
Ty jsi anglicky uměl už předtím, nebo ses to učil “za pochodu”?
Já jsem uměl hodně dobře ze základky, ale s tím waldorfským přístupem je spousta věcí super a některý prostě nejsou zas tak praktický. S nějakýma věcma je prostě nevyhnutelný, že si musíš sednout a nadrtit se to. S tím jazykem to tak je. Náš učitel pan Gundlach — kterej mi mimochodem později pomáhal s přijímačkama — byl super, ale já neměl disciplínu. Takže jsem zabral, když jsem skončil waldorf. Hodně jsem trénoval i přízvuk a tak, ale to že žiješ v zahraničí je prostě největší praxe, protože se začneš učit slovíčka, která vážně potřebuješ k praktickému životu. A ve škole jsme měli třeba i fonetiku, kde tě učí pracovat s přízvukem. Pokud můžu bejt takovej ten starší student, co dává mladším nevyžádané rady, tak pokud máte tu touhu studovat v zahraničí, jděte do toho, protože je to skvělý. Já vážně neznám nikoho, kdo by takhle někde byl a říkal by; “to bylo fakt strašný, to mi vážně nic nedalo a necejtim se jako silnější osobnost, nebo člověk.” Je to strašidelný, ale zvládneš to a i když je to těžký, tak to je úplně nenahraditelný. Mam pocit, že to mi vážně dalo větší míru sebevědomí, že zvládnu i věci, kterých se bojím.
Změnila tě nějaká z rolí, které jsi ztvárnil, v divadle nebo ve filmu. Je nějaká role, která ti změnila pohled na život?
No já to vlastě nedělám až tak dlouho, a například to divadlo jsem od školy nedělal, (vám pak řeknu proč) chybí mi to, je to samozřejmě úplně něco jinýho, než film. A taky těch rolí ve filmech nebo seriálech nebylo tolik, ale měl jsem takový tři. Když máte menší roli tak vám to úplně nedovolí se do toho ponořit, dostatečně se s tím nezžijete, protože potřebujete mít nějakej materiál, kterej můžete zkoumat, musíte nějakej čas strávit v tom světě tý hry nebo filmu nebo seroše, takže jsou to ty větší role, co vám ten zážitek dovolej. Měl jsem jednu roli ještě na škole. To jsme hráli divadlo, inscenaci co se jmenuje Rodinná oslava, je to podle filmu Thomase Vinterberga. Celý je to o tom, že jeden patriarcha slaví narozeniny se svou velkou rodinou a tam jeho syn veřejně odhalí, že ho táta zneužíval. A já jsem hrál tu hlavní roli, toho kluka. Celý je to vlastně o tom, jak na to ta rodina reaguje, respektive nereaguje. A když to zkoušíš třeba dva měsíce, tak se musíš ponořit do toho světa a řešíš ty témata a pak to hraješ… to bylo vážně intenzivní. My jsme měli skvělýho režiséra – ono taky záleží na tom, kdo to s váma dělá, jak moc vám dovolí se do toho ponořit, jak moc to chce, nebo vyžaduje. Já nevím, jestli to znáte, když se vám zdá fakt intenzivní sen, a pak se probudíte, ale vevnitř máte pocit, že vás to nějak poznamenalo, že jste komunikovali s něčím, s tou látkou. Potom v době, kdy už jsem byl po škole zpátky, jsme točili takovou krátkou sérii Adikts, a to bylo taky hodně intenzivních pár měsíců. To jsem i zkoušel v tom třeba zůstávat, v Americe se to jmenuje Method acting – že prostě nevystupujete z role a jste v tom co nejdýl. Což je teda blbost a ničemu to moc nepomůže, ale máte aspoň pocit, že děláte něco hrozně hustýho. A teďka jsem dělal v létě film, kde jsem měl hlavní roli a to bylo z tohohle hlediska taky boží. Ještě to ale nevyšlo, bude se to jmenovat Poslední sezóna. Ale zpátky k tý otázce: musí to bejt větší role, nějaká zajímavá látka (musí to bejt dobře napsaný, musí to dělat někdo, kdo má nějakej zajímavej nápad), abyste se do toho mohli ponořit, a když to uděláte, když to tomu dovolíte, tak ano, pak má člověk pocit, že si tu věc fakt odžil, že ho to nějak změnilo. A teďka zrovna dělám jednu velkou věc, od Honzy Prušinovského (dělal před lety seriál Most, nebo Okresní přebor, takový celkem dobrý a divácky úspěšný věci) a tam mám taky hlavní roli a je to asi největší věc, co jsem měl šanci dělat. Mimochodem se to odehrává ve vězení, takže je to dost výživný, děláme to tejden a půl a už se mi o tom zdá každej den.
Ty jsi říkal, že jsi skončil s hraním divadla. Proč?
Já když jsem skončil tu školu v Anglii, tak jsem řešil, jestli tam zůstanu, nebo se vrátím, a po konverzacích s různejma lidma jsem usoudil, že se na chvíli vrátím sem a zkusím se tu nějak etablovat, získat nějaký zkušenosti a vybudovat si portfolio, se kterým by se mi tam mohlo podařit získat agenta – jako v Anglii. A s tím divadlem tady je to trochu problematický, protože vy často musíte být součástí toho divadelního souboru, máte jasně danej repertoár, a pointa je, že je pak dost těžký natáčet. Když něco natáčíte, je to třeba 3-6 měsíců a ta produkce potřebuje, abyste byli časově flexibilní a dostupný, protože se pak dělá natáčecí plán, a když si vybírají mezi vámi a někým jiným a vy tři měsíce z toho nemáte čas, protože máte nějaký představení, tak bohužel máte smůlu. Já jsem proto nevyvíjel žádnou aktivitu, abych tady dělal divadlo, ale kdyby za mnou někdo přišel, tak bych se nad tím zamyslel. V tuhle chvíli ale chci bejt spíš flexibilní a nechci mít v tomhle směru závazky v Česku, abych příští rok třeba mohl začít fungovat zase v Anglii.
Proč ses vrátil zpátky do Česka?
Vrátil jsem se, protože si myslím, že je hrozně důležitý, aby to člověk dělal, ale když vychodíš školu, tak je fakt těžký něco sehnat. Jakmile má člověk nějakou příležitost tu práci dělat a sbírat zkušenosti, (budovat si to portfolio) a mě se tahle příležitost naskytla, tak jsem si řek, že budu teďka tady a budu natáčet, protože paradoxně má tady člověk i větší šanci dělat něco zahraničního, než tam. Tady natáčí hodně zahraničních produkcí a není tu taková konkurence, protože lokálních herců, co to můžou v jiným jazyce hrát, není tolik. V Česku jsem získal agentku a to stejný chci udělat v Anglii, protože je to nejlepší způsob, jak se dostat na trh. Ten agent vás dostane na castingy a jakmile se dostanete tam, tak už o sobě dáváte vědět. Nikdy neděláš casting jen na tu jednu věc, jdeš tam a třeba se nehodíš na tu roli, ale když jsi dobrej, tak si tě zapamatujou a třeba tě pozvou na něco jinýho.
Tadeáš například ztvárnil jednu z hlavních rolí v seriálu Adikts, Robina, který jako jeden z pěti studentů experimentuje s drogami. Jeho postava ukazuje, jak touha po rychlém řešení může vést k nečekaným a trvalým změnám. Seriál můžete sledovat na Ivysílání české televize.
A čím nás Tadeáš překvapí příště…?
mám ráda umění a spánek. Občas se věnuju herectví, tanci a psaní, ráda se směju.
Normální holka s vášní pro hraní divadla a zájmem v řešení logických rébusů a hádanek, nebo v adrenalinových aktivitách.