„Cink“- Vaše sluchátka jsou téměř vybitá. Vážně jsem celej den ve škole čekala na tenhle moment? Opravdu? Proč je já blbá večer nezapojila… Občas moje zoufalost překročí veškerý meze a celej autobus poslouchá Velvety nebo Björk se mnou. Vždycky si jenom říkám, že dokud to není techno, tak maj ještě štígro.
„Cink“ – Posledních 10% baterie. Tomu řikám pořádnej průser. Jenom sedím, tiše si lebedím a poslouchám všechny možný řečičky dalších zoufalejch cestujících. Maminek, co se snažej uklidnit děťátko, co od rána myslí na jediný, a tím je lízátko, co mu maminka odmítla koupit. S tím často soucítím. Jeho lízátko jsou pro mě mý vybitý sluchátka. V tu chvíli většinou přicházej kecy vorkoholickejch manžílků, který nikdy neokusili mateřství, ani co se s tím nese.
Jo a mimochodem, pár minut zpátky jsem poslouchala rozhovor tady muže snů, Pepy, s nějakou postarší paní, kterou nejspíš znal z dětství. Pepovi je 36, pracuje v technologiích a doma má půlročního prcka. Manželka je na mateřský a jejich malej Bedřich v autobusech prej ani nepípne. Na záchod si umí taky dojít sám a nikdy, ale opravdu nikdy, by si nedovolil nespláchnout.
Vždycky si říkám, že bych se měla ozvat a zastat se jí. Nakonec si ale vzpomenu, že jsem slyšela každý slovo, který nebylo určený pro moje uši. Symfonie keců, nadávek, dramat, pláče a smíchu mě častokrát doprovází po cestě do školy, kdy se stane Opatov největší hrozbou mýho rána. Taky v nočním autobuse 909, kde teda kojenci převážně nebejvaj a brečej spíš ženský, kvůli ochlíplejm štangastům, který maj v sobě 12 braníků a 0 sebekontroly.
Heatphones CC BY 2.0, Kaeru (openverse)
Udělám ti na kafe žirafu