Letos o Velikonocích jsem se vydal na neobvyklou cestu. Se svým bratrancem a naší osmdesátiletou babičkou jsme šli pěšky přes severní Španělsko – slavnou poutní trasu Camino Inglés, která vede až do města Santiago de Compostela. Babička dostala pouť jako dárek k osmdesátým narozeninám a my jsme se s bratrancem rozhodli, že jí budeme dělat doprovod.
Vyráželi jsme z města Ferrol, kde trasa začíná. Před námi bylo 113 kilometrů a něco, co dosud nikdo z nás nezažil. První dva dny jsme šli podél pobřeží a užívali si slunného Španělska. Všechno šlo hladce – babička s námi držela krok, nálada byla skvělá a pomalu jsme se blížili cíli. Město za námi mizelo a my se nořili do galicijské krajiny plné zeleně, klidu a překvapivě voňavých eukalyptových lesů.
Poklidnou chůzi po rovinkách brzy vystřídaly krátké, ale prudké kopce, které nám daly pořádně zabrat. Každý z nás měl chvíli, kdy se mu nechtělo pokračovat – ale babička nikdy nezaváhala. Pořád šla dál. Bylo fascinující sledovat její odhodlání a energii.
Denně jsme ušli přibližně 20 kilometrů. Sil jsme měli dost, ale paradoxně nejnáročnější den byl ten, kdy nás čekalo „jen“ 13 kilometrů. Pršelo od rána do večera a do ubytování jsme dorazili úplně promočení. Moje boty mi usychaly ještě další dva dny a všichni jsme se jen modlili, ať z toho nechytíme chřipku. O to větší výzvou byla další etapa – nejdelší z celé pouti, která měřila 25 kilometrů. Nakonec jsme ji zvládli překvapivě dobře a Santiago už bylo na dohled.
Poslední den cesty ubíhal nejpomaleji. Měl jsem chvílemi pocit, že nikdy nedojdeme. Když jsme se konečně přiblížili k Santiagu, přivítal nás prudký liják, jako by nás město odmítalo. Byli jsme ale už tak blízko, že jsme zaťali zuby a došli až ke katedrále. Pocit v tu chvíli byl nepopsatelný – šest dní jsme se ke katedrále blížili a najednou stála přímo před námi, v celé své kráse.
Tahle cesta pro nás byla něčím výjimečným. Mě osobně naučila zpomalit a být trpělivý. Největší obdiv však patří babičce, pro kterou, jak sama říká, byla cesta nezapomenutelný zážitek. Je nesmírně vděčná a je ráda, že cestu mohla absolvovat se svými dvěma vnuky, které snad svou pomalejší chůzí moc nebrzdila. Babička celou trasu ušla a každého po cestě s úsměvem zdravila ikonickým pozdravem: „Buen Camino!“
Foto: Antonín Vrána
Nejvíce se věnuji lacrossu a kapele. Když mi zbyde čas rád ho trávím se svými kamarády.