Spojené státy americké a jejich vojenské operace jsou často prezentovány jako snaha o ochranu demokracie a lidských práv a snaha o trvalý mír. Když se ale podíváme na vojenské konflikty, ve kterých se Spojené státy angažovaly, zjistíme, že nejeden z nich byl jaksi přes čáru. Vezměme si za příklad třeba invazi do Iráku (2003–2011), v níž zemřelo přes půl miliónu civilistů. Plánovanou vojenskou akci odsoudily např. Francie, Rusko, ale i Německo a trvaly na předložení tohoto návrhu Radě bezpečnosti. Tak se však nestalo. Američané a Britové si řekli, že pokud se Irák nepodvolí, boj bude. Je třeba podotknout, že v Iráku byl arzenál chemických zbraní, které byly používány při irácko–íránské válce a Státy se tedy obávaly jeho použití proti nim. Jako další důvod byl uváděn útok z jedenáctého září 2001, avšak s hnutím Al Kaida neměl Irák nic společného. Hlavním důvodem byl tedy americkému režimu nepohodlný propalestinský vůdce Saddám Husajn, zodpovědný za masakr několika stovek vzbouřenců. Nestabilita a krize vytvořená onou válkou logicky napomohla rychlejšímu nástupu Islámského státu k moci. Touto zbytečnou válkou tedy USA vlastně nic nezměnily (kromě svržení a popravy Husajna), jen uvrhly okolí řek Eufrat a Tigris do ještě větší bídy, a zbavily několik set tisíc lidí života.
Podobnou zbytečnou válkou (každá válka je zbytečná) byla válka ve Vietnamu (1959–1975), do které se Státy zapojily, aby ubránili Jižní Vietnam od připojení k severnímu komunistickému Vietnamu. V této válce zemřelo přes jeden milión Vietnamců a 58 tisíc Američanů, a ani po patnácti letech plných strašných bojů a mučení Američané stejně nedosáhli svého – Vietnam se spojil. Mezi nejznámější masakry patří vyvraždění vesnic Mỹ Lai a My Khe, kde Američané pobili většinu obyvatel. Z činu byl odsouzen jen jeden voják, a to na deset let, ale nakonec se trest snížil na 3,5 roku domácího vězení. Američané vraždili vietnamské vězně a na půdě USA bezmyšlenkovitě bili a zavírali kohokoli, kdo válku kritizoval. A to jich bylo přes 250 tisíc.
Možná se to na první pohled nezdá, ale ani podpora autoritářských režimů není USA ničím cizí. Například v Chile po vojenském puči, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Allendeho, podpořily Státy režim Augusta Pinocheta a stejně tak v Íránu podporovaly nastolení šáha Mohammada Rezu Pahlavího.
Jedním z nejvíce kritizovatelných aspektů amerických vojenských operací je použití bezpilotních letounů. Tyto útoky, zaměřené na teroristy, mají za následek smrt nevinných lidí, což vyvolává otázky o etice těchto praktik. Takové operace na prahu legálnosti provádí nejen USA bohužel běžně…
Vyvstává zde tedy otázka: daly by se Spojené státy i po takovýchto konfliktech (bylo jich mnohem víc, zmínil jsem jen pár), při kterých umíraly tisíce civilistů, považovat za stát, který se snaží humánní cestou nastolit trvalý mír a podporuje demokracii?
Rád bych řekl, že ano, vezmeme-li v potaz třeba druhou světovou válku, kdy byla americká pomoc Evropě, dle mého názoru, naprosto adekvátní. Ale i přes tuto minulost, musím říct, že v modernějších dějinách Spojené státy americké nebyly rozhodně žádnou demokratickou mocností obhajující lidská práva, ale spíše velmocí bojující za svoje zájmy bezohledně, jako to dělá dnes Rusko nebo Čína. Je to velmoc uznávající jen režimy, které se jí hodí a velmoc, která potlačuje lidi jiných názorů a pravd. Mnohem užitečnější by bylo, kdyby takto bohatá a velká země byla spíše sjednavatelem míru, aby vedla menší a slabší státy ke spolupráci a nezávislosti na ní samotné a aby se uchylovala spíše k diplomatickým řešením než k řešením vojenskou silou. Jedině takto můžou Spojené státy americké budovat trvalý mír, při kterém budou podporovány lidská práva a svobody. Míru nejde dosáhnout bojem.
Dělám rád to co dělat nemusím. Rád vstávám ve dvanáct a v tejdnu mám průměrně pět hodin spánku. Zajímá mě hudba a jinačí umělecky proveditelný činnosti.